Znáte to — owner se již nechce nebo nemůže o svoji keš dále starat a tak ji nabídne k adopci. Někdo jiný se rozhodne, že si tuto keš vezme pod svá křídla a adoptuje ji. Poměrně standardní situace, se kterou Groundspeak počítá a má na ni speciální formulář a postup. Je to ale opravdu tak bezproblémové, jak to na první pohled vypadá? Má vůbec adopce smysl?

„Pachatelé dobra“ je termín s poněkud pejorativním nádechem, kterým se označují lidé, snažící se prosazovat určité věci, o nichž tvrdí, že jsou dobré pro všechny. Toto prosazování jde nezřídka navzdory odporu těch, jichž se dotýká, a dost často je výsledkem ještě horší stav, než byl předtím.

Některé události či skutky nepotřebují komentář. Jsou výmluvné samy o sobě. Pro zájemce jsem připravil malou koláž „výstřižků“ z různých zdrojů. Závěry nechť si každý udělá sám.

V současné době hýbe částí české kačerské komunity třaskavé téma obtížnosti u eventů. Celý problém je v tom, že Groundspeak vydal doporučení (zatím nikoliv nařízení), že eventy by neměly mít vyšší obtížnost než 1, a tři čeští revieweři toto striktně dodržují, zatímco zbylí tři nikoliv. To ale není hlavní téma, kterým bych se chtěl v tomto článku zabývat. V této souvislosti na fóru padlo vyjádření, že naši revieweři jsou papežštější než papež, čímž autor výroku narážel na to, že podle jeho názoru obdobně striktní vyžadování tohoto doporučení jinde ve světě nefunguje, a to ani v USA. A právě po stopách chování papežštějšího než papež jsem se rozhodl vydat.

Jeden výrobce ve svých navigacích nabízí hlas Pavla Lišky, který v případě, že jedete jinudy, než je naplánovaná trasa, utrousí svým nezaměnitelným způsobem: „My si jako nevěříme?“ Tahle vtipná hláška mě napadla, když jsem si přečetl poznámku (postesknutí) Tobiase Reviewera v jednom z vláken na gc.cz: To, že nám nevěříte, už je věc jiná. Jen nechápu, proč nám nevěříte, proč si stále myslíte, že si něco vymýšlíme. To si opravdu myslíte, že my nemáme celé dny nic jiného na práci než vymýšlet nová pravidla a způsoby, jak vám znepříjemnit život?

Jak ubíhá doba, po kterou hraji tuto hru, uvědomuji si, že zde existuje spousta kultů, které mají své příznivce a samozřejmě i odpůrce. Dovolte mi, abych vás s některými z nich blíže seznámil.

Tento titulek jsem měl v hlavě již delší dobu, ale teď se stalo více věcí současně, které mě přiměly článek skutečně napsat. „Lovec keší“ z Rakovnicka, nový powertrail „Temná strana geocachingu“, T5 apod. Kam tedy kráčíš, geocachingu?

Na serveru www.geocaching.cz se objevilo vlákno s názvem Vyplatí se prémiové členství (2014). Jeho autor L+M+V+H hned na začátku píše, že studiem staršího vlákna z roku 2009 dospěl k názoru, že PM je zbytečné a že jediná výhoda, která do dnešní doby přetrvala, je upozorňování na nové keše, vše ostatní mu lépe nahrazuje aplikace c:Geo, a ptá se auditoria, zda to vidí také tak.

Určitě to zažil aspoň jednou každý z nás. Na místě nalezena rozpadající se krabička promíchaná se svým obsahem a nejbližším okolím do humusoidní konzistence, které by se soudný člověk nedotknul ani klacíkem napuštěným v desinfekčním roztoku. Co teď? Zapsat DNF a Need Maintenance, případně Need Archived log, anebo na místo položit náhradní krabičku s čistým logbookem ze zásob, které s sebou nosíme pro strýčka Příhodu, resp. právě pro takovéto případy? Co je lepší, nechat kešku „vyhnít“ s tím, že časem bude archivována, anebo ji udržovat svépomocí v použitelném stavu navzdory nezájmu ownera? Obě varianty mají své zastánce. Napíšu, co si o tom myslím já.

Bohužel se nedávno přihodila nepříjemná událost, která je dávána do souvislosti s geocachingem. Docela detailně se jí věnuje vlákno Geocaching v médiích (rozcestník), a to na stranách 72 – 75, příspěvky 1435 – 1486. Doufám, že to nakonec se zraněným chlapcem dopadne nejlépe, jak jen bude možné, a rozhodně bych nechtěl být v kůži osob, které za něj nesly odpovědnost. O incidentu samotném toho bylo nadiskutováno dost, já bych se chtěl zamyslet nad otázkou, která v souvislosti s ním vyvstala a kterou někteří, především mudlové začali zdůrazňovat: Je geocaching nebezpečný?