Jeden výrobce ve svých navigacích nabízí hlas Pavla Lišky, který v případě, že jedete jinudy, než je naplánovaná trasa, utrousí svým nezaměnitelným způsobem: „My si jako nevěříme?“ Tahle vtipná hláška mě napadla, když jsem si přečetl poznámku (postesknutí) Tobiase Reviewera v jednom z vláken na gc.cz: To, že nám nevěříte, už je věc jiná. Jen nechápu, proč nám nevěříte, proč si stále myslíte, že si něco vymýšlíme. To si opravdu myslíte, že my nemáme celé dny nic jiného na práci než vymýšlet nová pravidla a způsoby, jak vám znepříjemnit život?

Ten pocit o vzájemné nedůvěře mezi hráči (potažmo ownery) a reviewery mně už napadl dříve. Tobias to jenom vyslovil nahlas. To znamená, že ten pocit nemám jenom já, ale i revieweři. Rozhodl jsem se, že se nad tím zamyslím.

K tomu bych si vypůjčil ještě jeden citát od Tobiase, tentokrát z vlákna na serveru GeoVysočina: Bohužel zatím mi z diskuse vyplývá, že reviewer je u vás hodný pán do té doby, než začne požadovat něco, co se vám nelíbí. Pak se rázem mění v direktivní bestii bez lidského přístupu.

Odhlédnu teď od konkrétních témat, ve kterých se citáty objevily, chci se nad těmito výroky pozastavit v obecné rovině. Dáme-li si oba citáty dohromady, uvidíme, že Tobias trefil hřebíček na hlavičku a pojmenoval velmi trefně podstatu dvou z problémů, které v našem geocachingu máme již delší dobu.

Jsou to sice dva samostatné problémy, ale svým způsobem spolu souvisejí. Jedním z nich je NEDŮVĚRA. Někteří kačeři nedůvěřují některým reviewerům. U některých je dokonce ta nedůvěra obecná — plně nedůvěřují žádnému reviewerovi. Mají pocit, že reviewer neposuzuje všechny případy nestranně, ale že se jinak zachová u těch, se kterými je kamarád, jinak u těch, se kterými se nemá rád, a ještě jinak u těch ostatních, neutrálních.

Čím to, že si navzájem nevěříme? Já tedy reviewer nejsem, ani nemám nikoho takového za kamaráda, takže o jejich praktické činnosti se jenom domýšlím. Ale předpokládám, že toho mají ke schvalování až až, dělají to prakticky zadarmo a ve svém volném čase, takže si fakt myslím, že je v jejich vlastním zájmu odbavit každou keš, co nejrychleji to jde. Samozřejmě jako zmocněnci Groundspeaku jsou povinni dodržovat jím stanovená pravidla, pak taky zákony ČR, různé místní vyhlášky, nařízení a zvyklosti a taky dbát na to, aby pokud možno nevznikaly kontraverze mezi kačery a místními obyvateli, nebo alespoň aby jejich počet a intenzita byly co nejmenší. Z toho důvodu samozřejmě musí občas nějakou keš vrátit k úpravě či přepracování, anebo ji přímo zamítnout (i když si osobně myslím, že v rámci přípravy je možné každou keš upravit tak, aby byla publikovatelná). To mu ve svém důsledku přidělává práci navíc, takže mi z toho vyplývá, že takovéto kroky bude činit jenom v nejnutnějších případech.

Co jsem napsal v předchozím odstavci, je logické. Lidé se však nechovají vždy logicky. A protože reviewer je v první řadě samozřejmě člověk, pak ani on není výjimkou. Může udělat chybu (což je asi nejčastější příčina toho, když je publikována keš, která by publikována být neměla), někdy podlehne osobním sympatiím či antipatiím (což je, myslím, méně časté, ačkoliv nikoliv vyloučené), jindy projeví lidský přístup (hranice mezi tím, kdy se jednalo o protekci z důvodu osobních sympatií a kdy o pouhé projevení lidského přístupu, je velmi tenká a nezřetelná). Je však zajímavé, že jakmile dojde k nějakému takovému excesu, část kačerů v tom hned vidí reviewerův úmysl (neříkám všichni ani většina, ani netvrdím, že se tak děje jenom v geocachingu, nikoliv, ten problém vidíme i v jiných oblastech, dalo by se říci, že téměř ve všech).

A tím se dostáváme k druhému problému, který s nedůvěrou souvisí. Jedná se o KLIENTELISMUS. Řada ownerů očekává od reviewera nějakou protekci. Její forma může být různá — od přednostního schválení keše či eventu až po vědomé porušení některého z pravidel. Dokonce na reviewery vykonává tlak. Ať už se jedná o vynucování si publikace keší na místech, kde by to podle pravidel nemělo být možné, nebo naopak o omezování publikace keší, které jinak neodporují pravidlům, ale určité skupině kačerů jsou trnem v oku (např. powertraily), případně o vnucování nestandardní praxe (např. povinné betatesty). Revieweři těmto nátlakům v různé míře odolávají a podléhají, dle své povahy.

Jestliže si tedy je budoucí owner vědom toho, že klientelismus ve schvalování existuje, pak má tendenci veškeré počínání reviewerů posuzovat touto optikou. Pokud mu reviewer keš publikuje tak, jak si představoval, problém není a owner nemá důvod zkoumat, co k tomu reviewera vedlo. Pokud mu však keš v požadované podobě publikovat odmítá, owner v tom hledá „něco navíc“. Nikoliv „neschválil mi keš, protože odporuje některému z pravidel“, ale „neschválil mi keš, protože si na mě zasednul“. Když je pak někomu jinému schválena keš podobná té, která jemu samotnému neprošla, vidí v tom jenom potvrzení své domněnky. Přitom to může být tím, že ta „podobná“ keš netrpěla vadou, pro kterou jeho keš reviewer odmítl publikovat.

Tobias má v tomto bodě úplnou pravdu. Reviewera máte rádi do té doby, kdy vám jde na ruku, jakmile začne vyžadovat něco, co vám nevyhovuje, stává se rázem vaším nepřítelem. Ovšem ruku na srdce, revieweři, je to vždy jenom vina ownerů? Nezavdali jste vy, nebo vaši předchůdci k takovému pojetí příčinu? Z některých rozhodnutí je klientelismus (ať už v té pozitivní – protekce, anebo negativní – obstrukce) znát, minimálně pro situace znalého kačera. Já vím, že jste taky kačeři a že máte své kamarády a že není vždy jednoduché nepodlehnout. Ale i tohle k funkci reviewera patří. Oblíbenou paralelou je fotbalový rozhodčí. I ten se občas dostane do situace, kdy rozhoduje zápas, kde za jeden tým hraje jeho kamarád (někdy dokonce může mít kamarády v obou týmech). Přesto je jeho povinností udržet po celou dobu zápasu nestranné rozhodování. Není to jednoduché, ale jde to.

Jako bych v tuto chvíli slyšel některého z reviewerů potutelně prohodit: „No tak dobře, jak chcete, my začneme při schvalování nekompromisně dodržovat všechna pravidla a to se vám teprve nebude líbit. Ještě budete rádi vzpomínat na dnešní benevolentní přístup.“ Já doufám, že je to jenom výplod mojí bujné fantazie. Pokud byste takto chtěli opravdu uvažovat, pak se té nedůvěře ostatních kačerů vůbec nedivím. Pokud by to takhle nějaký reviewer prezentoval, pak je to pro ownery jasný signál: „Buďte rádi za situaci, jaká je. Pokud budete moc pyskovat, my se naštveme a začneme důsledně vyžadovat všechna možná i nemožná pravidla a pak se budete divit. Takže si nás radši dál hýčkejte a podkuřujte nám, je to ve vašem vlastním zájmu.“ Je to vlastně výhrůžka, kde jako strašák funguje hrozba dodržováním pravidel. Což znamená, že by takový reviewer připustil, že jejich rozhodování není vedeno pravidly, ale právě tím klientelismem. Byla-li by to pravda, pak by nářek Tobiase nad tím, že jim kačeři nedůvěřují, nebyl na místě.

Ale pro komunikaci jsou potřeba minimálně dvě strany. Pojďme se podívat, jestli revieweři mají důvod nedůvěřovat ownerům. A odpověď je, bohužel, že mají. Někteří owneři se totiž snaží podvádět. Rozhodně ne všichni, dokonce bych řekl, že menšina, ale rozhodně se takové případy stávají. Owner chce vytvořit keš s nějakým záměrem. Ten narazí na odmítavý postoj reviewera. Často se v takovém případě jedná o konfliktní umístění (teď nemyslím jenom kolizi s blízkou keší), nebo o nevhodný listing, případně o princip odlovu, který odporuje pravidlům. Owner se nejprve snaží přesvědčit reviewera, ale nedaří se. Rozhodne se tedy na oko splnit reviewerovy požadavky a po publikaci uvede keš do stavu, odporujícího pravidlům. Někteří owneři, protože již dopředu tuší problémy, pro jistotu rovnou při schvalování uvedou nepravdivé nebo zavádějící informace, aby posílili šanci na publikaci. Hřeší na to, že reviewer nemá čas podrobně sledovat každou keš, co se na ní událo za změny. Ale protože lež má krátké nohy, často se na to přijde. Někdy dříve, někdy později, někdy náhodou, když se reviewer v pozici kačera vydá odlovit jím schválenou keš a na místě zjistí pravý stav věci. Většinou pak následuje z jeho strany ostrá reakce.

Není divu, že na základě takovýchto případů jsou revieweři nedůvěřiví. Sice zrovna v těchto případech lze celkem bez větších problémů aplikovat osobní přístup — na začátku každému ownerovi důvěřovat, teprve pokud se dopustí podvodu, při každém dalším schvalování zpřísnit kontrolu. Bohužel občas revieweři zareagují paušálně a začnou vyžadovat některé nadstandardní úkony, aby minimalizovali možnost takovýchto podvodů. Za pochybení některých pochybných jedinců pak pykají všichni, i ti slušní a poctiví owneři.

Jak je vidět, „máslo na hlavě“ mají svým způsobem obě strany. A obě strany tedy mají určitý důvod, proč té druhé úplně nevěřit. Taková situace však není jenom v geocachingu. Podobná nedůvěra platí např. mezi dopravní policií a řidiči. Dopravní policisté pláčou, že jim lidi nevěří, a volají po vyšších pravomocích, na druhou stranu je známa spousta případů, kdy se policista i pomocí účelové lži snažil z řidiče vytřískat pokutu, protože potřeboval nadřízeným vykázat činnost. To je rozhodně mnohem závažnější problém, než nedůvěra v geocachingu. Neznamená to však, že bychom nad tím měli mávnout rukou a smířit se s aktuálním statem quo.

Geocaching je naše společná zábava. Přijde mi nesmyslné, abychom si ji otravovali naschvály a nečestným jednáním. Owneři i revieweři jsou skupiny, které se navzájem potřebují. Revieweři jsou tu sice kvůli ownerům, to však neznamená, že by si měli nechat od nich všechno líbit. Na druhou stranu by se revieweři ani neměli pasovat do role privilegovaných „nadkačerů“, kteří si mohou dovolit cokoliv. Komu se nelíbí, že mu druhá strana nevěří, měl by se zamyslet nad tím, jestli jí nezavdává příčinu. A chovat se tak, aby k nedůvěře nebyl důvod. Je možné, že to nebude stačit. Ale vždy se o to můžeme aspoň pokusit. A žít s vědomím, že jsem pro to udělal maximum.