Bohužel se nedávno přihodila nepříjemná událost, která je dávána do souvislosti s geocachingem. Docela detailně se jí věnuje vlákno Geocaching v médiích (rozcestník), a to na stranách 72 – 75, příspěvky 1435 – 1486. Doufám, že to nakonec se zraněným chlapcem dopadne nejlépe, jak jen bude možné, a rozhodně bych nechtěl být v kůži osob, které za něj nesly odpovědnost. O incidentu samotném toho bylo nadiskutováno dost, já bych se chtěl zamyslet nad otázkou, která v souvislosti s ním vyvstala a kterou někteří, především mudlové začali zdůrazňovat: Je geocaching nebezpečný?

Myslím, že jediná rozumná odpověď na tuto otázku zní: Nikoliv více, než jakákoliv jiná běžná rekreační činnost. Dokonce bych si i při neznalosti statistik troufal tvrdit, že je naopak méně nebezpečný než spousta jiných, kladně hodnocených a ještě doporučovaných aktivit.

Porovnání s jinými aktivitami

Dělám geocaching od podzimu roku 2009, tj. bezmála 5 let. O kolika neštěstích, která se stala v přímé souvislosti s geocachingem, jsem za tu dobu slyšel nebo četl? Určitě bych je spočítal na prstech jedné ruky, a to dokonce včetně případů Osvejdy a Svetého Mikuláše, které jsou oba trochu o něčem jiném. I kdybychom připustili, že ne o všem jsem měl možnost se dozvědět, že někdy souvislost zůstane skryta (napadá mě třeba u dopravních nehod — pospíchali na FTF a způsobili nehodu, nepřiznají to, jako příčina se uvede nepřiměřená rychlost, nevěnování se řízení nebo něco podobného), dohodněme se na čísle 10. A teď si vezměte, kolik za tu dobu zahynulo třeba cyklistů. Nemusíme hledat oficiální údaje, abychom se shodli na tom, že bychom těch rukou s prsty potřebovali mnohonásobně více. A přitom je cyklistika protežovaná všude možně jako vzor zdravé činnosti.

Takto bychom si mohli vybrat další běžně vykonávané činnosti a u většiny z nich bychom se dostali na čísla mnohonásobně větší, než připadá v úvahu u geocachingu.

Geocaching je venkovní volnočasová aktivita, prakticky se jedná o pěší turistiku, kde cíl cesty je určován pomocí GPS souřadnic. Nebezpečnost geocachingu je tedy rovna nebezpečnosti pěší turistiky.

Specifika geocachingu

Abychom byli spravedliví, je nutné geocachingu přiznat některé specifické rysy. Tak především je to určitý prvek soutěživosti. Nakrásně se můžeme tvářit, že číslo na našich kontech nevyjadřuje nic jiného, než počet úspěšně odlovených keší, pořád bude dost lidí (a troufnu si tipnout, že většina), kteří ho budou používat k porovnávání s ostatními, a pro ně je geocaching formou soutěže, nebo chcete-li závodu. Jejich motivací je tedy získat na své konto co nejvíce nálezů a tomu jsou ochotni podřídit leccos. To se může za určitých okolností projevit i rezignací na používání zdravého rozumu, pudu sebezáchovy nebo na dodržování norem, pravidel či obyčejné lidské slušnosti, nezřídka i rezignací na vše uvedené současně.

Druhým specifickým rysem je vlastní umístění cílů geocachingových výprav. Je pravda, že některé jsou na místech, kam by běžný turista nikdy nezavítal, protože by většinou neměl důvod lézt na skály, vysoké stromy, sloupy rozvodných sítí, do jeskyní, kanálů, stok, roklin a jiných nevábných lokalit, které naopak bývají poměrně častým cílem geokačera, neboť tam bývá mudloprázdno. Geokačer se tedy častěji než běžný turista pohybuje v místech, kde je zvýšená pravděpodobnost úrazu nebo jiné nebezpečné události.

Pokud se oba tyto rysy spojí dohromady, dochází pak k tomu, že se někteří kačeři dotýkají hranic vlastních schopností a někteří dokonce hazardují se zdravím, potažmo životem. Na druhou stranu je nutno mít na paměti, že stejným způsobem a na stejných místech může hazardovat kdokoliv, kdo o geocachingu nemá ani ponětí a koho příslušné místo přitahuje. Rozdíl je jenom v tom, že v rámci geocachingu se o existenci takových míst dozví větší množství lidí.

Odpovědnost

Odpovědnost je v současné době oblíbené slovo. S ním je těsně spjaté i slovo viník. Hledají se při kdejaké příležitosti. Ať už v politice, nebo v běžném životě. Jakmile dojde k větší či menší nepříjemnosti, hned nastane hledání odpovědnosti a viníka. Toto hledání má jednu vlastnost — viníka každý hledá všude možně, jenom ne u sebe. Jako by si postižení nechtěli připustit, že hlavním a klíčovým viníkem svých problémů jsou většinou především oni sami. Žena, která dá usušit kočku do mikrovlnné trouby, hledá viníka ve výrobci, který v návodu nezdůraznil, že se v ní nesmí sušit zvířata, a nikoliv ve své hlouposti a omezenosti. Muž, který celý život kouřil a pak dostal rakovinu plic, hledá vinu ve výrobci cigaret, protože ho dostatečně neupozornil na to, že kouřením si může takové problémy vyvolat, přitom ho kouřit nikdo nenutil.

Podobně se i v geocachingu objevují hlasy, které volají po odpovědnosti ownerů za to, že si někdo na jejich keši přivodil nějaký problém. Respektive mají pocit, že tím, že někdo jiný (owner + reviewer) publikoval keš na určitém místě, oni sami už nemusí být při odlovu ostražití a používat mozek a pud sebezáchovy. Jejich postoj lze zjednodušeně vyjádřit větou: Jestliže to tam je nebezpečné, tak tam ta keš vůbec neměla vzniknout. Případně z obráceného úhlu pohledu: Keše by se měly zakládat jen na takových místech, kde je to bezpečné, někdy může být dodáno … i pro rodiny s dětmi.

Je mi líto, ale musím takové názory odmítnout. Není to bohužel jenom otázka geocachingu, podobné uvažování lze vidět prakticky všude. Lidi přestávají chtít přebírat zodpovědnost za svůj život a požadují garance za svoji případnou blbost po druhých, kteří podle nich měli udělat vše pro to, aby se jim i přesto nic nestalo (měli jste přece počítat s tím, že…). Podle šablony: Radši to zakažte, než abych u toho musel přemýšlet.

Svět je poměrně drsné místo k životu a většina volně žijících živočichů svádí každý den boj o svoji další existenci. Kdo udělá chybu, nepřežije. Podobně, i když ne tak zásadně, to bylo i s člověkem ještě před pár stovkami let. Počet rizik, které ho ohrožovaly v běžném životě, se postupem času snižoval až do současnosti, kdy je bez debaty nejnižší v celé historii. Ne však nulový, na což má ovšem dnešní člověk tendenci zapomínat a považovat svět za obrovskou tělocvičnu, která tu je jenom k tomu, aby se on mohl povyrazit a poté se osprchovat a zajít s kamarády na pivo. On se chce bavit, ne přemýšlet, od toho jsou tu jiní, aby se starali o jeho bezpečnost. Běda však, když se někdy něco nepovede. To pak vede k výše zmíněnému hledání viníka a odpovědnosti (u jiných).

Existuje jenom jedna odpovědnost — odpovědnost sebe sama za své chování, za svůj život, případně za chování a život mně svěřené osoby.

Přeneseno na geocaching: Že někde vznikne nějaká keš, neznamená, že se hned musí stát poutním místem všech kačerů. U nikoho nikdo nestojí s pistolí u hlavy a nenutí ho k odlovu. A není ani příliš rozhodující, jak owner svoji keš klasifikoval (obtížnost, terén, atributy). Vždy by mělo být na prvním místě posouzení aktuální situace a vlastních schopností. I keš 1/1 může za určitých okolností představovat smrtelné riziko (pokud je třeba umístěná někde poblíž Majdanu Nezaležnosti v Kyjevě).

Při umisťování keše samozřejmě není na škodu, pokud i owner použije rozum, vždy je ale mnohem důležitější jeho použití při vlastním odlovu.

A, dle mého názoru, se velikost hráče neměří pouze počtem „bodů“ na jeho kontě, ale především tím, jestli si dokáže také některé keše odpustit a zbytečně kvůli nim neriskovat.

Pokud však bude pokračovat současný trend, pak se můžeme dočkat doby, kdy se budou moci keše zakládat pouze na místech oficiálně uznaných za bezpečná. A mimo geocaching obecně dojde k naplnění vize, kdy individuální vstup lidí do přírody bude zakázán, protože by tam mohli dojít k úrazu, a bude možný pouze přes speciální agentury a jimi organizované zájezdy. Nevím, jestli to je cíl, o který bychom měli usilovat.