V předchozích volných dnech jsme se poměrně intenzívně věnovali geocachingu, což je vidět jak na počtu odlovů, tak i na počtu reportáží z tohoto období. V nastoleném trendu jsme pokračovali i nadcházející víkend, tentokrát již v úzce rodinné sestavě — já, manželka a dcera.

Zahřívací kolo

Tentokrát jsme se vypravili na východ od rájePrahy. Pro rozjezd jsem naplánoval jednu drive-in GC19577 Skansen II, která nás zavede před skanzen v Přerově nad Labem. Ve skanzenu jsme byli již vícekrát, takže tentokrát nás zajímala pouze keš. Její odlovení bylo naprosto bez problémů a poté, co jsme poobědvali v blízké restauraci, jsme mohli vyrazit vstříc komplikovanějším výzvám dnešního dne.

Šelma sedlák

Další zastávkou dnešního výletu se stala v Semicích multina GC19JKN Semicka Hura - poklad sedlaka Horalici. Multina nás zavedla na zalesněný kopec Hůra, kde na nás čekalo hledání ukrytého pokladu sedláka Horalici, kterého kdysi podle pověsti vzal čert.

Počasí nám přálo a tak jsme se s chutí ponořili do lesního ticha a následovali šipku k prvnímu stanovišti. To jsme úspěšně objevili, velice pečlivě jsme si prohlédli objekt, který tu na nás čekal, a učinili si příslušné poznámky.

Pak jsme se plni očekávání vydali směrem k stanovišti číslo dvě. Když jsme dorazili na místo, kde nám navigace ukazovala méně, než pět metrů, začali jsme hledat s použitím hintu [jako ucpane WC]. A tady jsme tvrdě narazili. Objektů vyhovujících nápovědě bylo všude po okolí více než dost. Navíc navigace si s námi začala hrát na kočku a myš, každou chvíli ukazovala něco jiného. Prošmejdili jsme blízké okolí, do každé díry jsme strčili ruku, ale neúspěšně. Je možné, že obtížnost nám zvýšil i fakt, že byl pozdní podzim a celá země byla poseta spadaným listím, takže nám nejspíš zůstalo skryto to, co je v létě běžně viditelné.

Poté, co nás přestalo bavit rýt kolem jako spárkatá zvěř, navrhl jsem, že zkusíme najít třetí stanoviště. Měl jsem takovou představu, že buď nakonec zjistíme, že jsme schopni k cíli dorazit i přes jednu chybějící informaci, anebo se později vrátíme a třeba budeme mít větší štěstí. Je to zvláštní, ale situace se opakovala i u trojky. Navigace nás honila sem a tam, z hintu jsme byli hyn, málem jsme se přizabili, ale všechno nadarmo. Jako kdybych zaslechl ďábelský smích lstivého sedláka škvařícího se v pekelné sauně: "Můj poklad nedostanete, holenkové!"

Další setrvávání na místě nemělo smysl. Cestou zpět jsem ještě ze zoufalství jednou zkusil najít druhé stanoviště. Že třeba při příchodu z opačné strany bude výsledek jiný, či co. Ale nebudu nikoho napínat — dopadli jsme stejně. Poklad nám odolal. Ale jak si přečtete dále, s prázdnou jsme přesto neodešli.

P.S.: Jen tak pro zajímavost: Pokus o odlov jsme uskutečnili 21. listopadu, dnes, kdy píšu tuto reportáž, je 11. prosince. Stále jsme poslední, kdo tuto keš jakkoliv zalogoval. Předposlední (a úspěšný) odlov byl uskutečněn 8. listopadu, tedy celé dva týdny před námi. Takže nevíme, na čem jsme. Měli jsme jenom smůlu a trpěli geoslepotou, anebo někdo stanoviště zničil? Stále si myslím, že pravdou je spíš to první. No však uvidíme příští rok. Určitě to sedlákovi jen tak neprojde.

To je dost, žes nás taky někam vyvez

Možná jste poznali — geniální věta z nadpisu kapitoly je z geniálního filmu Slavnosti sněženek, natočeného geniálním Jiřím Menzelem podle geniální předlohy geniálního Bohumila Hrabala, ve kterém geniálně hraje spousta geniálních herců. Hezké, ale stačilo pouze říct, že se vám líbí.

Po neúspěchu na Semické Hůře jsme se vypravili spravit si chuť do Kerska na multikeš GCR10Q Slavnosti snezenek. Její začátek je situován před chatu, ve které bydlel Bohumil Hrabal. Dále pak kačeři absolvují asi devítikilometrový okruh po zajímavých objektech v okolí.

Tady se musím přiznat k malému podvodu. Vzhledem k tomu, kolik bylo hodin, nemohli jsme projít celý okruh tak, jak byl autory připraven. To bychom prostě do tmy nestihli. Proto jsem pomocí mapy operativně vytvořil okruh jiný, vždy jsme popojeli autem co nejblíže nějakému stanovišti a pěšky šli jenom ten nejnutnější kus.

I tak na nás čekala pěkná procházka, navštívili jsme místní menhir, pokochali se krásnou Pepinou, zastavili se u hájenky na šípkovou omáčku s knedlíkem a zelím a nakonec to zapili minerálkou z pramene sv. Josefa. Cestou jsme poctivě sbírali indicie a nakonec jsem spočítal souřadnice.

Když jsme se blížili k místu finálky (podle navigace), již z dálky jsme viděli nápadný objekt, který jako kdyby vypadl z hintu. Začali jsme hledat kolem. Ale nic. [Pod pařezem, přikrytá kůrou.] No dej mi pokoj, jak pod tímhle [pařezem] může ještě něco být?

Zkoušeli jsme to tedy i ve větší vzdálenosti, ale neúspěšně. Vzhledem k tomu, že jsem si nebyl stoprocentně jistý jednou indicií, hrozilo nebezpečí, že jsme na špatném místě. Ale ten [pařez], ten se tak vnucoval!

Když už jsem to prakticky vzdal a začal z místa odcházet, dcera najednou volá: "Já jsem to našla!" Nechtělo se mi tomu věřit, ale opravdu — keš jsme objevili a dokonce na místě, které bylo přesně podle hintu. Jenže takový chyták! Pár metrů vedle [pařezu], který se tak nabízel a který jsme tedy podrobili zevrubné, leč neúspěšné lustraci, krčil se ještě jeden takový malinký, nanicovatý, prakticky nebyl přes napadané listí vidět. Ale byl to prostě ten onen [pařez] s velkým [P], náš hledaný.

Radost neznala mezí. Zaplaťpánbů za to! Druhý neúspěch za sebou bych těžce vydýchával. Obzvlášť, když tma byla za dveřmi a příležitosti k dalším odlovům již prakticky nebyly (ale však za chvilku uvidíte, že se ještě našel čas). Opravdu musím ocenit vtip autorů s umístěním finálky, protože jak jsem se dočetl v logu, nebyli jsme jediní, koho potrápila. Ale tak to má být.

Přerovem to začalo, Přerovem to končí

Když jsme vyrazili na cestu k domovu, přemluvil jsem zbytek osádky, že se ještě jednou zastavíme v Přerově nad Labem a dokončíme, co jsme dopoledne započali. Poblíž obce se nachází kaplička a u ní keš GC1FT4F Kaplicka sv. Vojtecha/ The chapel of St.Vojtech. Ačkoliv se rychle stmívalo, přesto jsme s nalezením krabičky neměli problém a tak jsme si mohli připsat ještě jeden geobodík. Pak už jsme se opravdu vypravili směrem domů.

Neplánovaný suvenýr

Jak už jsem naznačil výše, ze Semické Hůry jsme přes neúspěch neodešli s prázdnou. Když jsme se po půlnoci chystali na kutě, manželka si všimla, že si z lesa přinesla neplánovaný (a dá se říci, že i nežádoucí) suvenýr — do kolena se jí zakouslo klíště. Nebudete mi možná věřit, ale já sám měl klíště pouze jednou v životě (asi kolem desátého roku věku) a taky jsem ho nikdy nikomu nevyndavál. Zkušenosti z téhle oblasti neměla ani manželka. Takže ač jsme se snažili sebeopatrněji, přesto jí v koleně zůstala část kusadel. Nezbylo nám tedy, než se vypravit druhý den ráno na pohotovost, kde lékař s netypickým přízvukem pomocí jehly zbytky klíštěte vydoloval. Dnes již můžu konstatovat, že žádný jiný zdravotní následek tato epizodka neměla.