Na stránkách www.geocaching.cz, kde se občas přetřásá téma "zneužití myšlenky geocachingu", jsem se dozvěděl o chystané Noci kostelů. Letos byly zájemcům nabídnuty i speciální trasy a jedna z nich byla pojmenována Najdi kešku (geocaching). Protože mě ta myšlenka zaujala, začal jsem přemýšlet o tom, že bychom se s rodinou mohli zúčastnit.

No, s celou rodinou nikoliv, protože dcera ten den ráno odjela na školu v přírodě. Ale říkal jsem si, že bychom si s manželkou mohli udělat pěkný večer.

Příprava

Protože o geocachingové trase nebylo známo nic bližšího a na gc.cz se pouze přetřásaly dohady a dojmy, napsal jsem dotaz přímo na kontaktní adresu uvedenou na webových stránkách. Dostal jsem odpověď, že pravidla společnosti Groundspeak zakazují propagaci náboženských skupin a proto nebylo možno vytvořit oficiální kešky věnované této tématice. Takže vše bylo postaveno tak, že poblíž kostelů zařazených do této trasy si mohou návštěvníci-kačeři odlovit "normální" kešky, které tam již byly standardním způsobem založeny.

Provedl jsem tedy předběžnou přípravu a podle mapy zjistil, jaké nejbližší keše se na trase nacházejí. Prakticky u každého kostela jsem nějakou našel, i když ne vždy byla věnovaná přímo jemu.

Vyrážím

K večeru se však manželka necítila ve své kůži a rozhodla se zůstat doma. Vyrazil jsem tedy sám. První zastávkou na trase byl kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Hostivaři. Cestou ke kostelu začal padat déšť a vypadalo to, že dnešní procházka bude náležitě mokrá.

Keš u kostela jsem našel rychle a tak jsem se vypravil na prohlídku. Uvnitř jsou zajímavá sgrafita a na zahradě stojí zvonice se zvony pamatujícími husitské války. Vše jsem si prohlédl a vyrazil dál.

Moderna

 Další zastávkou byl kostel Neposkvrněného početí Panny Marie ve Strašnicích. V tomto případě se jedná o těžkou modernu — kostel byl postaven začátkem 90. let 20. století. I když v tomto případě na nás nedýchne ta "pravá" atmosféra starých časů, kdy církev byla skoro všemocná, bylo zajímavé se sem podívat. Moderní prostory, moderní vybavení. Sice to působí trošku zvláštně, ale proč ne.

Když jsem si prohlížel stolek s materiály, najednou jsem uslyšel: "Ale pane MH, co vy tady děláte?" Byl to spolužák z vysoké školy a to vykání bylo samozřejmě míněno v nadsázce. Tak jsem se dozvěděl, že se dal na studium na teologické fakultě, kde bude v nejbližší době skládat bakalářské státnice. Zvláštní, po celou dobu, co jsme se před drahnými lety potkávali na vysoké škole úplně jiného zaměření, jsem nepozoroval, že by byl věřící. A teď zde byl nikoliv jako návštěvník, ale jako zástupce kostela. Vyměnili jsem si kontakty a pokračoval jsem dál.

Cesta pokračuje

Cesta pak pokračovala do kostela svatého Václava ve Vršovicích. V kostele bylo možno si prohlédnout vitráže a také shlédnout právě začínající produkci kapely Missa z písniček Karla Kryla. Sál byl plný a já jsem ze zvědavosti nahlédnul. Kapela se hned na začátku pokusila o jisté "oživení" a "malý vtip", který se ale evidentně moc nepovedl a dokonce se ze zadní řady ozvalo nelichotivé "Ha — ha — ha!". Nějak mě to celé nezaujalo (jedním z důvodů byl určitě i nepříliš povedený úvod) a tak jsem se dlouho nezdržel.

Pozitivní na návštěvě kostela svatého Václava bylo především to, že v jejím průběhu přestalo definitivně pršet a začal se klubat docela pěkný večer.

Tramvají jsem se pak dopravil na Náměstí Míru do kostela Svaté Ludmily, odkud jsem dále pokračoval na Moráň do kostela svatého Jana na Skalce.

Najít vstup do kostela mi dalo trošku práci, přece jenom jsem tu nikdy nebyl. Nakonec jsem ale vchod do zahrady vedle Faustova domu našel. Přístupová cesta byla lemována hořícími pochodněmi, což v nastalé tmě večera vytvářelo tajemnou atmosféru.

Návštěva u Jezulátka

Poslední zastávkou mého dnešního putování se stal kostel Panny Marie Vítězné se svou hlavní atrakcí — soškou Pražského Jezulátka. Protože jsem již mockrát projížděl kolem a vždycky jsem si říkal, že se sem chci jednou podívat, jednalo se o zlatý hřeb večera. Zatímco ostatní se k Jezulátku modlili, já jsem z děkovných desek po stranách luštil indicie na odlovení místní multiny.

A to bylo pro dnešek všechno. Za čtyři hodiny jsem navštívil šest kostelů a odlovil šest blízkých keší. Ačkoliv nejsem věřící a rozhodně netoužím po tom být organizován v jakékoliv církvi, přesto tuto akci hodnotím kladně. Není od věci se trochu zklidnit a zamyslet se, k čemuž právě interiéry kostelů svádějí. Uvnitř bylo zajímavé sledovat, kdo je věřící a kdo přišel pouze "na čumendu" jako já. Věřící se při vstupu do kostela pokřižovali, zatímco čumilové prostě jenom vešli.

Tak, kostely, zase někdy na shledanou.