Loni jsme se poprvé zúčastnili tajného geozávodu a protože se nám to líbilo, už jsme se těšili, až se za rok opět usadíme za volant automobilu a vyrazíme na trať. Úskalím registrace jsme úspěšně prošli, posádku jsme postavili až na jednu změnu v loňské sestavě a tak jsme se 14. května 2011 ráno nemohli dočkat, až nám dorazí SMS s uvedením místa startu.

Na blešáku, tam to žije

A téměř s úderem osmé hodiny jsme se dočkali. Na rozdíl od loňska, kdy místo startu bylo uvedeno šifrou, tentokrát přišla zpráva otevřená. Startovní stanoviště je umístěno někde uvnitř vysočanského blešího trhu (v prostorách bývalé ČKD), hledejte, šmudlové.

Musím se přiznat, že mě to nenadchlo. Nikdy jsem tady nebyl a prostředí blešáku znám pouze jako kulisu z filmu U mě dobrý. Chápu, že je to docela zajímavá "mysterka" nalézt co nejdříve to správné místo na ploše pět hektarů, ale já se uvnitř necítil dobře a dost mě to štvalo. Je to ale asi můj osobní dojem, protože se zdá, že tento počin byl ostatními účastníky hodnocen kladně. Dokonce i MegerSon, člen naší posádky, mi později říkal, že se mu ten nápad líbil. Budiž. Ještěže jsme ho měli. Nakonec to byl on, kdo startovní stanoviště objevil a získal cenné obálky s dalším postupem.

Zatím je to dobrý

S úvodní šifrou jsme se rozumně popasovali a vyrazili na první stanoviště, které bylo na Černém mostě. O pár metrů vedle jsme kdysi sedm let bydleli. Zde pro nás byl přichystán v duchu hlavního tématu závodu "Gumball" slalom mezi kužely. Pravda, nikoliv s vlastním autem, ale s autíčkem na dálkové ovládání. Plnění úkolu jsme přenechali nejmladším členkám naší posádky. Zhostily se ho velmi dobře a tak jsme brzy dumali nad šifrou dalšího stanoviště. A i s tou jsme si za chvilku poradili a vyrazili směr Semice. Zdálo se, že naše letošní působení bude celkem úspěšné.

První zádrhely

Hned na druhém stanovišti se však začaly objevovat první zádrhely v podobě dlouhé čekací doby na plnění zdejšího úkolu. Zatím se však nezdálo, že by to později mohlo hrát nějak důležitou roli. Protože se přiblížila doba oběda, využili jsme čekací dobu pro nasycení a taky jsme začali luštit šifru s umístěním dalšího stanoviště.

Nakonec jsme asi po tři čtvrtě hodiny přišli na řadu a i s poznávacím kvízem automobilových součástek jsme si poradili na naše poměry celkem dobře. Šifra povolila po trhnutí první obálky a my mohli vyrazit k památníku bitvy u Lipan.

Wherigo u Lipan

V propozicích bylo uvedeno, že jeden z úkolů bude zadán formou wherigo. Předpokládal jsem, že se bude jednat buď o první nebo poslední stanoviště, ale překvapivě bylo zařazeno už zde. Asi většina z účastníků očekávala nějakou akčnější zábavu, ale nakonec se jednalo o kvíz. Musím se přiznat, že jsme měli problémy s pochopením principu, jak luštit. Hledali jsme v tom něco víc, ale mělo jít asi pouze o způsob, jak rozprostřít posádky v prostoru tak, aby od sebe nemohly opisovat.

Kvízy byly celkově čtyři a nějak jsme na ně odpověděli. Protože jsme na žádný neodpověděli stoprocentně bez chyb, museli jsme se vždy pro další přesunout na další místo. Tady jsme se taky zdrželi poměrně dlouhou dobu. Asi to bylo především naší chybou, nemuseli jsme hned na začátku chodit tak daleko, ale děvčata aspoň zatím vyluštila šifru, takže jsme pak hned vyrazili.

Tady hra poněkud ztratila tempo a na nás trochu sedla deka. Ta se sice celkem rychle rozplynula, ale první stín byl na světě.

Někde to i odsýpá

Další cesta vedla k rozhledně Vysoká. Zde na nás zase čekal kvíz a už obligátní prostoje. Nutno pochválit stanovišťáky, že umožnili odpovídat dvěma týmům současně, takže doba zdržení byla asi kolem půl hodiny. Další stanoviště bylo asi nejpovedenější. Zdravověda a policejní lustrace, jejíž výsledkem byla placka s mým otiskem prstu, proběhla až překvapivě hladce a rychle. Tady si to uměli zorganizovat.

Noční můra Sedlecko

Další šifra byla asi nejzapeklitější. Nejdřív se zdála až triviálně jednoduchá, ale zavedla nás do jakési bohem zapomenuté vísky Sedlecko. Kromě spousty tápajících posádek zde však nikdo z organizátorů nebyl. Bylo to evidentně špatně. Když už jsme pochopili, že s touto šifrou nehneme, přišlo na řadu roztrhnutí všech nápovědních obálek a zjištění místa dalšího postupu — Louňovice pod Blaníkem. Ačkoliv jsem na konci závodu od organizátorů získal klíč ke správnému řešení této hádanky, přesto jsem nedokázal pochopit, jak jsme k tomuto klíči měli ze zadání a nápověd dojít.

Nu což, ne všechny šifry musíme pochopit. Ale tohle určitě nebyl ten hlavní problém naší dnešní účasti. Ten nastal až v Louňovicích.

Čas začíná úřadovat

Když jsme dojeli na další stanoviště, překvapilo nás množství zaparkovaných aut a obrovská fronta na plnění úkolu. Ten mimochodem vypadal velice zajímavě a lákavě. Informace stanovišťáků, že doba čekání je odhadem 70 minut, když do uzavření následujícího (posledního) stanoviště zbývala hodina, vypadala jako špatný vtip. Protože loni nám také docházel čas (ale tam to bylo evidentně naší chybou a neznalostí, když jsme spoustu času ztratili na obědě), tak jsme jednu šifru neluštili a hned roztrhli všechny obálky, abychom dojeli včas; to jsme stihli a na místě zjistili, že doba uzávěrky stanoviště byla posunuta — kdybychom tedy tak nespěchali, mohli jsme šifru v klidu vyluštit, protože na správný postup jsme přišli. Byli jsme tedy tenkrát tímto rozhodnutím trochu poškozeni, proto jsem letos radši zavolal organizátorům. Dozvěděl jsem se ovšem kategorické stanovisko, že s časem uzávěrky se hýbat nebude.

Nebylo zbytí, museli jsme úkol vzdát a vyrazit co nejrychleji na šesté stanoviště, abychom dojeli včas. Délka přejezdu však byla taková, že časově to vycházelo jen tak tak. Proto nás velmi naštvalo, že se nám do cesty postavily stažené závory. Po chvilce čekání mi došlo, že tyhle závory jsou tady asi stažené permanentně. Podle mapy jsem zjistil, že trať se dá překonat blízkým podjezdem, ale ztracený čas už se dohnat nepodařilo. Na šesté stanoviště jsme dojeli asi tři minuty po oficiální uzávěrce.

Stanovišťáci byli nekompromisní. Jste diskvalifikováni. Rozhořčených posádek bylo na místě více a stanovišťákům jejich situaci vůbec nezávidím. Nakonec jsme je přesvědčili, aby nám do karty napsali 0 bodů (tedy nikoliv diskvalifikaci), a vyrazili jsme, abychom stihli dorazit alespoň do cíle bez penalizace. Dobrá nálada ale již byla definitivně pryč a v autě se usadil stres a rozladění.

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř

Ačkoliv jsem se po loňské účasti chtěl této situaci pokud možno vyhnout, přece jenom tu byla zas — řítili jsme se poměrně rychle silnicemi a očima hypnotizovali čas, aby tak rychle neutíkal. Pryč byla dopolední pohoda a klid.

A pak se to stalo. Navigace přikazovala odbočit doprava, ale v té rychlosti jsem to přehlédnul a jel rovně. Ihned jsem si uvědomil chybu a ve snaze se co nejrychleji otočit a vrátit se na správnou trasu jsem se zapomněl podívat do zpětného zrcátka, takže jsem přehlédnul, že se nám v patách ženou další dvě kačerské posádky. Jakmile jsem strčil předek auta do silnice, neštěstí bylo hotovo. Vozidlo jedoucí těsně za námi ještě stačilo zastavit a nenarazit do nás, ale ti, co jeli za nimi, už tak rychle nezareagovali a narazili do nich.

Já jsem si toho v první chvíli ani nevšimnul, poodjel jsem kousek dál, otočil se a chtěl pokračovat. Teprve pak jsem zaregistroval, že auta zůstala stát ve stejných polohách, v jakých zastavila. Proboha, oni se snad nabourali! blesklo mi hlavou. Zastavil jsem tedy a vylezl z auta. Ihned mi šli po krku. Ale asi si všimli, že i já jsem z té situace špatný, takže k lynčování naštěstí nedošlo.

Výsledek srážky však byl k nám celkem milosrdný. Odnesly to škrábanci pouze nárazníky a jedna mlhovka byla vytlačena ze své pozice a visela (nerozbitá) na kabelu směrem dolů. Po dojezdu do cíle jsme si s postiženými posádkami vyměnili telefonní čísla a domluvili se na případné kompenzaci.

Jestli jsem však před tím měl ještě jakýsi zájem o co nejzdárnější dokončení závodu, teď už byl definitivně pryč. Ačkoliv v cíli na nás čekal ještě jeden úkol, rozhodl jsem se, že už ho nepodstoupíme. Zašel jsem za organizátory a oznámil jim naše dobrovolné odstoupení ze závodu. Sedli jsme do auta a odjeli domů. Tentokrát již bez dalších mimořádných událostí. Takže v letošním závodě jsme skončili na štítě.

Kde byla chyba?

Tuto otázku jsme si pokládali cestou domů a také jsem nad ní přemýšlel ještě pár dní i nocí. Samozřejmě, že se naskýtá jednoduchá odpověď — prostě jsme neuspěli a chyba byla především v nás a v našem působení. Určitě to není odpověď špatná. Ale opravdu jsme si za všechno mohli jenom sami?

Těžko se kritizuje. Obzvlášť když sám dobře vím, jakou práci dá připravit takový závod. V záplavě jednoznačně pozitivních logů jsem si nějak netroufl přijít se svým kritickým pohledem a tak jsem event nezalogoval ani formou write note. Několik bodů ke kritice by se ale našlo.

Délka závodu

Oproti loňsku byla ideální délka trasy zhruba o 20 kilometrů delší. To při průměrné rychlosti 60 kilometrů za hodinu, které jsme se v průběhu závodu přibližovali, představuje 20 minut navíc. Loni bylo zahájení závodu v 7 hodin, letos až v 8. Ale poslední stanoviště uzavíralo v 18.30, jako minule. Měli jsme tedy o 20 minut delší trať, na kterou jsme však dostali o 60 minut kratší čas. To dělá v součtu minimálně 80 minut rozdílu v náš neprospěch.

Pokud by byl celý závod posunutý o hodinu, tj. i jeho konec, pak jsem přesvědčen, že bychom bez problémů stihli dojet na všechna stanoviště i do cíle. A kdybychom měli i těch dalších dvacet minut, pak už by to vůbec nebyl žádný problém.

Prostoje na stanovištích

Toto považuji za jednu z hlavních příčin. Úkoly na mnoha stanovištích byly takového charakteru, že se tvořily fronty a trvalo i skoro hodinu, než posádka přišla na řadu. Tuto situaci posádka nemohla nijak ovlivnit. V průběhu čekání se sice dala luštit následující šifra a tím prostoj o něco zkrátit, ale i tak bylo jalového času na můj vkus až příliš.

Nedával bych tento bod za vinu přímo stanovišťákům, ti se většinou snažili, seč jim síly stačily. Propustnost některých stanovišť však byla zoufale malá a s tím se jednoduše nedalo nic dělat. Chápu snahu organizátorů udělat závod zajímavým, ale některé úkoly bylo asi lepší oželet.

Příliš mnoho posádek

Ačkoliv je uváděna kapacita závodu 30 posádek, bylo letos na start připuštěno posádek 45! Tedy o celou polovinu více. To se samozřejmě spolu s předchozím důvodem projevilo na výsledných dlouhých frontách.

Toto je jednoznačně chyba organizátorů. Pro dobrotu na žebrotu. Na tolik posádek opravdu závod není koncipován.

Příliš mnoho stanovišť

Mám pocit, že stanovišť bylo zbytečně mnoho. Ano, bylo jich stejně jako loni, ale zamysleme se nad tím, jaká byla jejich náplň: 1. slalom s autíčky na dálkové ovládání, 2. kvíz v poznávání součástek, 3. čtyři wherigo kvízy a skládání origami, 4. kvíz, 5. kvíz zdravovědy, 6. magnetická autíčka, 7. nevím, nemohli jsme se zúčastnit, ale nejspíš opět kvíz, v cíli pak byl ještě jeden úkol, kterého jsme se už nezúčastnili.

Až příliš se nám tu opakuje slovo "kvíz". Ano, letos na většině stanovišť byl kvíz. Já osobně bych nejspíš ve wherigu ubral jeden až dva kvízy a místo nich zařadil kvíz ze stanoviště 4 a toto úplně zrušil. Opět by se závodníkům trochu lépe dýchalo. Musím se přiznat, že mi ty kvízy už pomalu začínaly vadit.

Nestejná výchozí pozice pro všechny posádky

Možná se to na první pohled tak nezdá, ale hned od začátku nemají všechny posádky stejnou výchozí pozici do závodu. A o této pozici rozhoduje pouze štěstí a náhoda (anebo únik informací). Jak je to možné?

Umístění startu totiž není dopředu známo. Odtajněno je až v okamžiku startu závodu. To sice na první pohled vyvolává zajímavé taktické manévry posádek, které se snaží vybrat co nejstrategičtější pozici, na které budou čekat. Pak samozřejmě někteří mají na start blíže a jiní dále. Nepředpokládáme-li únik informací, nedá se místo startu nijak dopředu určit. Je tedy pouhou náhodou, jestli se posádka postaví blíže k němu nebo dále od něj. Tím pádem někdo má šanci odstartovat do závodu dříve a jiný zase později. Rozdíl může činit v pražských poměrech i půl hodiny. Šťastlivec tedy dojíždí na jednotlivá stanoviště mezi prvními a je rychle obsloužen, zatímco ten méně šťastný dojíždí později, musí čekat ve frontách a jeho celkové zpoždění se neustále navyšuje. A přitom to prakticky nemohl nijak ovlivnit.

Toto považuji za velkou nespravedlnost hned na začátku závodu. Asi by bylo lepší tento "zajímavý" prvek opustit a radši umožnit posádkám stejné podmínky pro start.

Závěrem

Pokud jste tento článek dočetli, určitě vás napadne, že ze mě mluví snaha svést vlastní neúspěch na někoho jiného. Je pravda, že kdybychom byli úspěšnější, asi bych leccos překousnul. Ale je potřeba si uvědomit, pro koho jsou tyto akce organizovány a za jakým účelem. Ano, jsou organizovány pro účastníky a účel by měl být ten, aby si to všichni užili a pobavili se.

To neznamená, že všichni musí vyhrát. Průměrně soudný člověk se dokáže smířit s neúspěchem, pokud je mu jasné, že to bylo z důvodu jeho vlastních chyb nebo špatných rozhodnutí. Mám však pocit, že jsme se žádných zásadních chyb v průběhu závodu nedopustili. Šifry jsme luštili průměrně rychle a celkem úspěšně, při přejezdech jsme nikde nebloudili. Za těchto okolností jsme prostě neměli mít problém s časem. Takže se opět dostáváme ke klíčovému problému závodu — prostojům na stanovištích.

Obávám se, že nadšené logy nejsou tou správnou zpětnou vazbou pro organizátory. Nevím, kam se poděli ti rozhořčení účastníci na jednotlivých stanovištích, když jim docházel čas. Ale nám už to určitě může být jedno. Dohodli jsme se totiž, že příštího ročníku se účastnit nebudeme. No, svět se rozhodně nezboří.