Z Police nad Metují jsme vyrazili ještě více na sever. Původně byly naším cílem skály Adršpašské, ale nakonec jsme zaparkovali před vchodem do skal Teplických s tím, že si zkusíme projít oboje (průchod mezi jednotlivými skalními městy je možný Vlčí roklí).

Realita však byla nakonec taková, že jsme prošli okruh Teplickými skalami, který měří necelých šest kilometrů, a byli jsme rádi, že jsme zase seděli v autě. Na odbočku do Adršpašských skal jsme neměli ani pomyšlení.

Po vstupu do skal jsem se podíval do navigace, jaké kešky se uvnitř nacházejí. Pár jich bylo. Kousek od vchodu se nacházela slibná multinka GC1TH74 Strmen. Rozhodli jsme se, že ji zkusíme. Jenže to jsme nevěděli, co nás čeká. Zřícenina se nacházela na skále, na kterou vedlo tři sta strmých schodů. Někde na trase byla schovaná krabička s dalšími instrukcemi. Souřadnice, které jsme si vypočítali dole pod schody, však příliš nepomohly. Signál GPS byl poměrně nepřesný, navigace ukazovala „přesnost“ asi 15 metrů, což při strmosti schodů znamenalo poměrně hodně. Navíc proudy lidí nahoru i dolů prakticky znemožňovaly bližší prozkoumávání inkriminované části schodiště.

Nakonec jsme to vzdali. A když jsem poznal, jak je to tady se signálem, zabalil jsem navigaci do batohu a kešky jsme nechali na pokoji. Místo toho jsme se pěkně prošli celým turistickým okruhem Teplických skal, dívali se kolem, dcera fotila a vůbec jsme si udělali hezký den.

Protože nejsme žádní velcí turisté, měli jsme toho nakonec až dost. A když jsme uviděli turniket východu, byla to pro nás opravdu velká úleva. Cestou do hotelu jsme se ještě jednou neúspěšně pokusili odlovit keš GC1TH74 Pramen Julinka a nakonec jsme si spravili chuť alespoň na keši GC2PX2T Petrovicky tunel.

To se nám to, panečku, spalo!