Před více jak dvěma měsíci se babička z Ústí zmínila, jestli znám geocaching, čímž mě a moji rodinu uvrhla do víru této zábavy. Jsme jí za to vděční, ale přesto jsem chtěl, aby si to taky vyzkoušela na vlastní kůži, aby viděla, zač je toho loket. Při minulé návštěvě v Ústí se to nepovedlo, takže když k nám přijela na státní svátek 28. října, hned jsem ji vytáhl na lov.

Třeboradické domečky

Nejdřív se jí to moc nezamlouvalo, byla jí proti srsti myšlenka, že někde na náměstí mezi spoustou lidí šmejdíme kdejakou skulinu či otvor. Jenže já jsem nepovolil, vzali jsme i dceru a vyrazili jsme. Jako první jsem zvolil jednu nedalekou, která se jevila jako pohodová rychlovka — GC1WBNN TREBORADICKA KRABICKA. Zavedla nás na náves přidružené obce Třeboradice, které vévodí malý rybníček spolu se stylovým domečkem. Pro kohopak asi? Pro kachny? Není pro ně příliš malý?

Samotná keška je schovaná trošku stranou v malém parčíku. Hint [ptaci] byl celkem jednoznačný a opravdu, brzy jsme ji našli [na stromě v ptačí budce ze sisalu]. Nejen úkryt, ale i provedení kešky nebylo úplně tradiční — sestává se ze dvou krabiček od kinofilmu spojených provázkem. V jedné je uložen logbook a druhá slouží na případné poklady.

Úspěch navnadil i babičku, která navíc zjistila, že i v Praze se dají hledat kešky mimo rušná náměstí a ulice.

Radar v BrdechMiškovicích

Hned přes pole leží další pražská přidružená obec Miškovice. A i v ní se nachází keška, a to dokonce na docela zajímavém místě, kde se v minulém režimu nacházela protiletadlová vojenská základna — GC122HX Palpost Miskovice.

Autem jsme dojeli až k vjezdu do zahrádkářské kolonie, která mezitím na těchto pozemcích vyrostla. Vjezd byl chráněn závorou, takže jsme vystoupili a dál pokračovali pěšky. Šipka navigace nás vedla poměrně přesně, za chvilku jsme se dostali do míst, kam dnes moc lidí nejspíš nezavítá, snad jen kačeři a možná bezdomovci. Šli jsme sice po asfaltovém chodníku, který byl zjevně pozůstatkem vojenské historie tohoto místa, okolní křoví však bujelo evidentně bez jakéhokoliv usměrňování. Rozrůstalo se i do stran a značně tím zmenšovalo průchozí profil chodníku. Ale prošli jsme bez větších problémů.

Mezi křovinami prosvítaly betonové objekty dávného palpostu. Jak je patrné z logů, někteří kačeři si ty dostupné prolezli. Kdybych tu nebyl s dcerou a babičkou, asi bych taky neodolal. Takhle jsem to nechtěl ani navrhovat, protože jsem nemohl tušit, co nás vevnitř čeká a nechtěl bych, aby došlo k nějakému zbytečnému zranění.

Místo samo působilo poněkud ponurým dojmem, alespoň na mě. Podepsaly se na tom bezpochyby dvě věci — jeho nedávná minulost a jeho současné vzezření. K atmosféře přispěla i stará bunda, která visela napíchnutá na jednom křoví. Moje dcera hned popustila uzdu své bujné fantazii a začala spekulovat o mrtvolách, které tu někde leží. Ano, výmysly, ale rozhodně jsem neměl chuť to zjišťovat příliš podrobně.

Konečně šipka uhnula z asfaltového chodníku doprava mezi keře. Blížili jsme se ke svému cíli. Protáhli jsme se mezi keři na malý plácek. Hint nelhal, uložení kešky bylo opravdu [klasické]. Zapsali jsme se a zamířili zpět k autu. Když jsme do něj nasedali, myslím, že z nás všech spadla ta tíživá atmosféra, která nás opanovala tam uprostřed křovin.

Ale byli jsme spokojení. Všichni tři. I babička, která si konečně na vlastní kůži zkusila, zač je toho loket. A rozhodně to nebylo naposledy.