Každá hra musí mít svá pravidla. Má je i geocaching od Groundspeaku. Protože se geocaching snaží být otevřenou hrou, jsou pravidla tak minimalistická, jak to jen bylo možné. I tak vzbuzují rozruch a vášnivé diskuze. Podívejme se teď tomu všemu pořádně na zoubek.

Kdo chce s vlky výti, musí s nimi býti

(Ano, přísloví zní přesně obráceně, ale mně se k tématu hodí tato verze.)

Pravidla Groundspeaku lze rozdělit na dvě hlavní kategorie: pravidla pro ty, co keše hledají, a pravidla pro ty, co je zakládají. Pravidla pro hledače jsou opravdu triviální a kromě povinnosti zaregistrovat se na stránkách geocaching.com je tvoří tyto body:

1. Kdo nalezne keš, zapíše se do logbooku, kde uvede svoji zaregistrovanou přezdívku a datum nálezu.
2. Na základě zápisu v logbooku pak zaznamená svůj nález též na stránkách geocaching.com u příslušné keše. Právo zapsat se na webu má bez výjimky každý, kdo je fyzicky podepsán v logbooku příslušné keše. A obráceně — kdo není zapsán v logbooku, nemá nárok ná zápis na webu.
3. Do keše může něco vložit nebo z ní něco vzít. Pokud z keše něco bere, musí do ní místo toho dát něco jiného ve stejné nebo vyšší hodnotě.
4. Výjimku z předchozího bodu tvoří pouze tzv. travelbugy a geocoiny, neboli „cestovatelé“, což jsou předměty, které nepodléhají výměně a slouží k tomu, aby cestovaly z keše do keše. Cestovatele může nálezce z keše vzít i bez toho, aby za ně něco vložil, nemůže si je ovšem ponechat, ale musí je do určité doby umístit zase do jiné krabičky a o této skutečnosti provést zápis v profilu příslušného předmětu na stránkách geocaching.com.

Vidíte, že pravidla jsou jednoduchá a jasná, přesto i o těchto pár bodů vznikají bouřlivé hádky.

Pravidla pro zakladatele keší jsou už košatější, i když jich taky není zas až tak moc. Popisují především místa, kam lze, resp. kam nelze umístit keš. Tento typ pravidel není samoúčelný, ale snaží se elimitovat problémy, které by mohly vzniknout při umístění keší na cizím pozemku, na místech, kde by to mohlo být zaměněno za nastraženou bombu apod. Vychází proto z právních norem, a to především platných v USA, ale umožňují některé úpravy podle právních úprav konkrétních zemí.

Klíčovým pravidlem pro zakládání keší je, že žádné dvě keše od sebe nesmí být blíže než 161 metrů. To je hodnota odpovídající vzdálenosti 0,1 míle a byla stanovena Groundspeakem „od stolu“. Smyslem pravidla je, aby hustota keší v určitých lokalitách nepřesáhla rozumnou mez. I toto poměrně exaktní pravidlo je občas zdrojem vášní mezi kačerstvem.

Ownerský orgasmus

Velice oblíbené téma hádek a sporů je pravidlo pro logování nálezu (výše uvedené pod body 1 a 2). Zdálo by se, že je to jasné a nezpochybnitelné. Principem hry je najít schovanou keš, to se doloží zápisem přezdívky v logbooku keše a následně doplní elektronickým logem na webových stránkách. Kdo keš nenašel, není zapsán v logbooku a nemůže si tudíž zapsat log na webu.

A tu máš, čerte, kropáč! Je takových možností, jak se dostat až (skoro) ke keši a přitom se nezapsat. Například v keši není tužka (nebo nepíše) a vy žádnou jinou nemáte. Nebo keš jednoznačně vidíte, ale je na takovém místě, kam se nemůžete nebo nechcete dostat. Anebo je keš uzamčena nějakým mechanismem, který je potřeba nejprve otevřít, a nám se to nedaří.

Těch možností je určitě více, ale zdá se mi, že toto jsou takové typické důvody, já bych řekl i výmluvy, některých kačerů, proč si logovali na webu, aniž by byli fyzicky zapsání v logbooku.

Na toto téma je vedena na geocaching.cz spousta vláken. Nabízím jedno jako ukázku: http://www.geocaching.cz/forum/viewthread.php?forum_id=3&thread_id=19876&sort=&rowstart=0. Vláken je sice nemálo, ale vždy proti sobě stojí dvě strany: na jedné je owner, kterému vadí, že si někdo logoval něco, na co neměl právo, a na druhé straně ti, kteří takovým ownerům oponují či je přímo urážejí. Nakonec začnou nadávat všichni všem a někdo vlákno zamkne.

Zastánci mazání takovýchto logů argumentují tím, že se prakticky jedná o jediné pravidlo, které může owner uplatnit (dříve bylo možné smazat i logy, které nesplňovaly nějakou dodatečnou ownerem stanovenou podmínku, dnes už to nejde a zápis v papírovém logbooku je svatý, byť by k nálezu keše došlo jinak, než owner plánoval, např. tzv. brutal force u mysterek, multin nebo wherigo).

Odpůrci mazání pak argumentují s použitím poněkud zvláštní logiky, že důležitější přece je přivést ostatní na zajímavé místo, což bylo splněno, a to, že se kačer fyzicky nezapsal, je už podružný fakt a tudíž není důvod jeho webové logy mazat. Přednější jsou zážitky a ne bazírování na nějakých fuj, fuj, pravidlech. U této argumentace je zajímavá zvýrazněná věta, která odkazuje na Původní Myšlenku Geocachingu™, o které jsem již psal.

Zajímavé ovšem je i to, že stejnou argumentaci lze použít i ve prospěch mazání: Protože důležitější přece je přivést ostatní na zajímavé místo, což bylo splněno, proto byl kačer již dostatečně odměněn a není důvod, proč by se tedy měl logovat na webu. Přednější jsou zážitky a ne nějaké zápisy na webové stránce.

Někteří jdou v argumentaci tak daleko, že se ptají: „A kde se v pravidlech přesně píše, že kdo není zapsán v logbooku, tak se nesmí zapsat na webu?“. Někdo vloží odkaz na znění pravidel. A hned je tu protiargument: „Ale tam se píše, že se zapíšeš do logbooku a pak na webu. Ale není tam nikde striktně uvedeno, že se na web zapsat NESMÍŠ, pokud nejseš v logbooku.“

A teď, babo raď! Kdo má pravdu? Zeptáme se Groundspeaku? Nepochodíme. Neporozumí nám. Nebudou vůbec chápat, na co se jich to ptáme. Vždyť to přece nemá logiku, zalogovat se na webu, když jsem keš ve skutečnosti nenašel.

Nojo, jenže za zápis do papírového logbooku nikomu bod do statistiky nepřibyde. Zatímco za zápis na webu ano. A... a... a... vo... vo... vo... tom... to... jjje! A zase neuspějeme. Zase nám nebudou rozumět. A budou kroutit hlavami. Kdo švindluje, podvádí přece jenom sám sebe.

Krásná věta, do kamene tesat. Ale v našich podmínkách narazí. Tohle zase nejsme schopni pochopit my s naší mentalitou. Mentalitou, která byla dlouhou dobu utvářena v souladu s heslem Kdo nekrade, okrádá rodinu. Mentalitou, která byla druhému schopna závidět snad i rakovinu. A které nebylo proti mysli chlubit se cizím peřím, protože záleželo jenom na tom, co je vidět, co se leskne, co se třpytí.

Pro spoustu kačerů přes všechny krásné proklamace spočívá jejich „pravá“ podstata geocachingu především v tom čísle, které jim svítí v jejich statbaru nebo u jména v lozích. To ještě nemusí být nic nepoctivého. Většina z nich si to vysoké číslo poctivě zasloužila — všechny keše obešli, našli a do papírového logbooku se fyzicky zapsali.

Ale to si nechme na nějaké samostatné téma.

High level

Výše popisované pravidlo však skýtá i některé high level možnosti, jimiž je možné krásně zprudit ty, kteří vám pijí krev.

Představte si modelovou situaci: Někdo, kdo je vám značně nesympatický, se zapíše na vaší keši. Možná vám ji zkritizuje, možná ho nesnášíte již z dřívějška. Vy mu chcete log smazat, ale on argumentuje tím, že je zapsán ve fyzickém logbooku, a že tedy nemáte šanci (a má pravdu, pokud by to hnal až k reviewerovi, tak ten mu log obnoví).

Vy ale nejste dnešní a víte, jak to zařídit. Dojdete si do své keše a pak vytrhnete příslušnou stránku logbooku, kde je nesympatický kačer zalogován. Musíte to udělat šikovně tak, aby se pokud možno nedalo poznat, že bylo něco vytrženo. Pak už můžete jeho webový log klidně smazat. Pokud by měl náhodou fotku svého zápisu v logu, můžete tvrdit, že je to falzifikát a že takový logbook ve vaší keši nikdy nebyl.

Třeba se nakonec přijde na to, jaká je pravda a vy budete mít z ostudy kabát. Ale ten hřejivý pocit, že jste tomu prevítovi ukázali, zač je toho loket, přece stojí za to. Nebo ne?

Ohebnost

Jak je vidět, někteří lidé jsou schopni si pravidla libovolně ohýbat, přesně tak, jak jim vyhovuje. Takže je možno vypozorovat, že jak na jedné straně je tlačeno na ownery, aby se vzdali svého práva kontroly oprávněnosti logů (příčí se mi to označovat za povinnost), tak na straně druhé jsou vytvářena vlastní pseudopravidla, jejichž porušování je pak pranýřováno se stejnou vehemencí.

Jedním z takových pseudopravidel je jakási „etika“ při odlovu keší s terénem 5, tak zvaných T5. Spousta kačerů má takové keše ve velké úctě a považuje je svým způsobem za „nadkeše“, ke kterým je potřeba přistupovat s určitou pietou, obzvlášť jedná-li se o keše lezecké či naopak potápěčské.

Takoví lidé považují za neodpustitelný hřích, pokud se někdo zapíše do logbooku, aniž by si k němu nevylezl nebo se k němu nepotopil. To se jednoduše udělá tak, že ze skupiny kačerů se ke krabičce probojuje pouze jeden nejzdatnější a ostatním dole ji podá, případně všechny přítomné zaloguje sám (všimněte si, že pravidla nikde explicitně neudávají, že musí jít o vlastnoruční podpis ).

Pokaždé, když je ve fóru nadhozeno podobné téma, vyústí nakonec ve vážně míněné debaty typu jak daleko (spíš blízko) musím být od kešky, aby byl nález oprávněný, jestli stačí držet krabičku v ruce nebo si ji každý musí vyndat z úkrytu sám apod. A začnou padat definice, protinávrhy, argumenty sem, argumenty tam a už to lítá, už to fičí.

A laik žasne a Groundspeak se diví. O co tady zase jde? Opět se řeší neexistující problém. Těžko se chápe, že čechům nestačí, že se něco nedělá. Pokud to systém umožňuje, tak to někdo prostě bude dělat. A někdo jiný se tím bude cítit dotčený. Je to podobné jako s tím, když někdo nechá něco cenného v nezamčeném autě. Jsou lidi, kteří mají pocit, že to v takovém případě ukrást musí.

Dalším pseudopravidlem bychom mohli nazvat pokusy o omezení výměny tzv. CWG (Czech Wood Geocoin). Jedná se o fenomén dřevěných koleček, na nichž je vypálen obrázek a přezdívka kačera (nebo název eventu či kešky) a logo českého geocachingu. Kačeři Poník a JPAGeo jejich designu vtiskli pevný řád, zavedli katalog a pravidla (vida, další specifická pravidla!), za jakých je možné konkrétní kolečko do katalogu zařadit. Cena jednoho CWG postupem času klesla na 10 Kč i méně a CWG se stala poměrně oblíbeným sběratelským artiklem.

To samozřejmě vyprovokovalo samozvané tvůrce všemožných nemožných pravidel k nápadům (nikoliv však autory myšlenky CWG), že pokud si někdo z keše chce vzít CWG, musí do ní dát zase jiné CWG, nikoliv jiný předmět stejné nebo vyšší hodnoty, jak popisuje pravidlo výměny (výše uvedené pod bodem 3). Argumentují, že „skutečná“ hodnota takového CWG je vyšší, než prodejních 10 Kč. Tuto skupinu uctívačů CWG pak záměrně popichují ti, kterým to nic neříká, poukazováním na výhřevnost těchto koleček. A do toho si pak někdo dovolí vložit do keše kolečko nevypálené, ale ručně namalované. No chápete to, pani, taková drzost?!

Ani reviewer není doma prorokem

I pravidla pro schvalování keší či jiné reviewerské zásahy nejsou ušetřeny kritice a pokusu o ohýbání podle vlastního prospěchu nebo zájmu. Zde je to ale trošku zjednodušeno v tom, že „reviewer má vždycky pravdu“ a tak to nakonec nějak dopadne. To však neznamená, že se o tom nemůže vášnivě debatovat. Akorát ty debaty jsou k ničemu. Ale to ony ty výše popsané vlastně taky.

Nejčastěji bývá snaha ohýbat pravidlo o 161 metrech. Obzvláště ve větších městech bývá v některých lokalitách nouze o volné místo pro uložení nové keše. Pak stačí, aby reviewer jednomu udělil výjimku a publikoval keš v menší než předepsané vzdálenosti, a je oheň na střeše. Kdekdo se pak domáhá výjimky i pro svoji keš podle principu precedentu. Groundspeak ale všechny tyto nářky utnul už v začátcích, protože stanovil pravidlo o neexistenci precedentu. Každá keš se posuzuje samostatně a schválení jedné na zakládě nějakých podmínek neznamená, že musí být schváleny všechny keše, které tyto podmínky splňují.

Další spory pak vznikají ohledně místa umístění. Reviewer občas nechce povolit keš na problematickém místě (pod mostem, na komíně, v kanalizaci, na stromě), ale owner je samozřejmě přesvědčen, že zrovna tohle umístění je kořením geocachingu a reviewer je zabedněný hlupák, který zneužívá svoji pravomoc. Tento jeho názor neváhají ve fóru podpořit i další příznivci podobných praktik.

Ale jak jsem již psal, tyto výkřiky jsou bezzubé, protože reviewer si svůj názor nakonec prosadí a většinou i obhájí u „nadřízených“ z Groundspeaku.

Závěrem

A tak jsme se propracovali až na samý závěr mého dnešního povídání. Je vidět, že ačkoliv jde o hru, zábavu, která má jen minimální pravidla, pořád se objevují snahy některých jedinců či skupin tato pravidla měnit.

Tyto návrhy mají většinou stejné schéma: Vezmu to, co mám na geocachingu rád já a co rád dělám, a prohlásím to za standard a jediné správné. Všechno ostatní se budu snažit potlačit. Pokud moje návrhy někde odporují pravidlům, budu to bagatelizovat, pravidla budu napadat a jejich zastánce pomlouvat.

Nechápu, že některým lidem tak strašně vadí, že někdo si hraje a užívá geocaching jiným způsobem než oni. Ale tak to bohužel funguje i v mnohem podstatnějších oblastech lidského života, než je tato kratochvíle. Opravdu není bohužel důvod, aby geocaching byl výjimkou. Přesto má i v tomto ohledu jednu nespornou výhodu: Nikdo u nikoho nestojí s pistolí u hlavy a nenutí ho, aby geocaching hrál. Každý může kdykoliv začít a kdykoliv skončit. Bez postihu. A to byla myšlenka dne.