Po celkem nevzrušivém pracovním týdnu přišel poněkud vzrušivý víkend. A první na řadě byla sobota, jak už to tak u víkendů bývá. Manželka, bohužel, opět tvořila hodnoty a já jsem zůstal s dcerou sám. Abychom se jen tak nepoflakovali po bytě a nečučeli do bedny, zorganizoval jsem, jako v poslední době téměř každý víkend, netradiční procházku ve jménu geocachingu. Mě to stále baví, dceřina euforie však začíná vykazovat občasné drobné trhliny, obzvlášť pokud má pocit, že by místo toho mohla sledovat hodnotné vzdělávací pořady na Disney Channel, jako je Hannah Montana, Zack a Cody, bratři Jonasové a jim podobní.

Protože však silnější vyhrává (myslím, že Ivánek Horník by to řekl trochu jinak, ale já nejsem hulvát), vyrazili jsme ven. Tentokrát nás čekaly samé mysterky, takže vyřešení proběhlo z mé strany již před časem a dnes na nás zbývala pouze sklizeň.

Ohnivé vozy

Jako první přišla na řadu nedaleká GCKHDT Chariots of Fire, umístěná do těsného sousedství Ctěnického zámku. Vlastní areál zámku jsme navštívili již dvakrát. Poprvé asi před dvěma lety jsme si prohlédli zdejší kočárovnu, která je opravdu moc pěkná a každému její návštěvu vřele doporučuji. Naposledy jsme se sem vypravili letos na podzim na parkurové závody poníků. Proto nás dnes zajímala opravdu jenom ta keš.

Luštění souřadnic se týkalo známé melodie Chariots of Fire od neméně známého řeckého skladatele Evangelose Odyssey Papathanassioua (že vám to jméno nic neříká, a co takhle Vangelis, to už bude určitě lepší), resp. stejnojmenného filmu, ve kterém tato ústřední melodie zní (upřímně řečeno jsem do této chvíle vůbec netušil, že tato melodie je z filmu, ačkoliv na mě vždycky jako filmová působila).

Zjistit požadované údaje o filmu a samotném hudebním skladateli byl úkol pro přítele Gůgla, vyzvednout keš na zjevené místo jsme si již došli sami. Nutno říct, že když jsem před Ctěnickým zámkem vystoupil z auta, ani jsem nezapínal navigaci. Místo uložení keše, obzvlášť po jeho zobrazení na mapách a přečtení hintu, bylo zřejmé už zdaleka. Taky jsme se nezmýlili. Dcera si vyměnila nějaké dárečky, překvapením byl čisťounký bílý plyšový reklamní medvídek od Preventanu, a vyrazili jsme dál, protože toto bylo pouze zahřívací kolo.

QR

Viděli jste už někdy někde podobný obrázek? Víte, co znamená? Je to tzv. QR kód, což je nová varianta čárového kódu. Výhoda těchto kódů je v tom, že umožňují zakódovat mnohem více informací, než původní čárové kódy, přičemž tato informace může být i textová, nikoliv pouze číselná. Navíc do současných telefonů s fotoaparátem lze zdarma nainstalovat aplikaci, která může tento kód načíst, rozkódovat a výsledek zobrazit. Tím se QR kódy stávají dostupnými i pro běžného člověka v běžných situacích.

Na principu QR kódů je postavena i mysterka GC1DEQ2 QR, kterou jsme se vydali odlovit vzápětí. Její listing obsahuje tři QR kódy. První dva jsou souřadnice dvou míst v Ďáblicích, kde bylo potřeba najít další instrukce. Třetí kód se mi v mém mobilu a s mojí aplikací nepodařilo rozluštit, stále se nás snažil přesměrovávat na nějakou neplatnou webovou adresu. Obával jsem se, že bez rozluštění tohoto třetího kódu nebudeme úspěšní. Ale přesto jsme to šli zkusit. Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko.

Hra začíná

První stanoviště se nachází před místním supermarketem. Šipka byla tentokrát trošku záhadná a snažila se nás vést přímo do prodejny. No tam kód určitě nebude, to mi bylo jasné. Rozhlížel jsem se kolem po vhodných místech k uložení kartičky, ale stále mě nic nenapadalo. Už se zdálo, že ztroskotáme hned na začátku. Pak mi náhodou (a možná i ze zoufalství) padl do oka jeden geoobjekt, s jehož příbuzným jsem již měl co do činění v začátcích své geokačerské kariéry. Stál si tam tak tiše, nenápadně nápadný, že by...? Hmátl jsem na správné místo a už jsem kartičku držel. Nemít v tuto chvíli u sebe telefon se čtečkou QR kódů, mohli jsme jít domů. Takhle jsem ho vyfotil a hned si opsal prvních pět číslic A, C, E, G, I.

Druhé stanoviště nás zavedlo do Ďáblického háje. Krásné místo, kde jsme potkali spoustu rodičů s dětmi, jezdců na kolech či kolečkových bruslích, prostě sobotní odpolední selanka. Když jsme se blížili k začátku háje, již z dálky jsem viděl jeden geopodezřelý objekt. Ale navigace ho ponechala bez povšimnutí a táhla nás dovnitř zalesněné části. Pak mi to ale začalo být divné. Zbývající metry ubývaly rapidně pomaleji, než jsme šli. Přestal jsem přístroji důvěřovat. Evidentně nás tahal za nos.

Vrátil jsem se na začátek háje k podezřelému objektu. Hledal jsem na něm, prodíral se houštinou v těsném okolí, ale stále nic. Opět se mi do mozku začínala pomalu vkrádat beznaděj. A pak podobně jako u prvního stanoviště najednou vnuknutí. Pořádně jsem zašátral a už jsem držel další kartičku. Po rozluštění příslušného QR kódu jsme získali dalších pět číslic, tentokrát B, D, F, H, K.

Finálko, kde domov tvůj?

Tak, to jsme měli. Jenže co s tím dál? Nějak jsem tušil, že by mi to měl napovědět třetí kód z listingu. Ale mobil mi jej zatvrzele odmítal zobrazit, pořád se chtěl přepínat kamsi na internet, ale ani tu adresu mi nesdělil. Teď jsem si tedy opravdu myslel, že jsme pro dnešek skončili.

Při geocachingu kromě technického vybavení a odhodlání potřebuje úspěšný kačer také notnou dávku intuice a i štěstí. A taky zkušenosti nejsou k zahození. Znovu jsem se podíval na deset číslic, které jsme získali na jednotlivých stanovištích. Co kdybych je, jen tak ze zoufalství, zkusil určitým způsobem jednoduše poskládat, nedá mi to náhodou nějakou smysluplnou adresu? A hned první způsob poskládání vypadal velmi nadějně. Zadal jsem souřadnice do navigace a vyrazili jsme, cílové místo bylo nedaleko.

Když jsme k němu dorazili, byl jsem téměř na sto procent přesvědčen, že jsme správně. Místo přesně odpovídalo hintu. Začali jsme hledat. Nakonec úspěch slavila dcera. Našli jsme! Musím se přiznat, že tentokrát jsem vydal i bojový pokřik a zatančil vítězný taneček. Od začátku odlovu jsem tuto keš pro dnešek považoval za ztracenou. Opět se ukázalo, že pokud se člověk nevzdá zbytečně předčasně, může do cíle dorazit i přes neúplné instrukce.

Geokrtek Barborka

V krabičce nás kromě běžných drobností čekalo setkání se speciálním typem cestovního objektu, tzv. geokrtkem, v našem případě se jednalo o želvičku Barborku.

Geokrtek je v Polsku vytvořená nekomerční obdoba komerčního "originálního" travelbugu. Zatímco za registraci travelbugu a přidělení identifikačního štítku s kódem se musí platit, registrace geokrtka je bezplatná. Jinak vše funguje velmi podobně, jako u travelbugu — na příslušné webové stránce je možné zalogovat vyzvednutí nebo uložení geokrtka, stejně jako na mapě sledovat dráhu, kterou zatím na své pouti urazil.

Barborka byla prostě neodolatelná, tak jsme si ji vzali k sobě. Její neodolatelnost však způsobila, že dcera ji odmítala vložit do dalších keší, takže s námi zůstala dlouhé tři týdny, než jsem rozhodl, že musí opět do světa. No nevadí, manželka objevila, kde se Barborky prodávají, takže dcera má již místo jedné hned dvě — jednu stejnou a druhou větší, maminku. Vždycky večer před spaním a ráno po probuzení se s nimi pomazlí a hned je spokojenější.

Ocelové zakončení

Ačkoliv se setmělo, přemluvil jsem dceru, že se zastavíme odlovit ještě jednu kešku. Konkrétně se jednalo o mysterku GC1WDHX Leze leze po zeleze, kterou jsem vyluštil už dříve, když jsem se pracovně nacházel poblíž stanice metra Českomoravská, jsa v domnění, že finálka bude blízko počátečních souřadnic a tedy ji odlovím cestou domů.

Mysterka se týká výroby oceli, takže si opět přišel na své přítel Gůgl. Když jsem však vypočtené souřadnice vložil do mapy, ukázalo mi to kamsi poblíž Trojské ulice, tedy poměrně z ruky. Naštěstí jsem si přečetl logy a tak jsem zjistil, že finálka je opravdu umístěná daleko. Navíc na satelitní mapě souřadnice ukazovaly na z geocachingového hlediska zajímavý objekt, takže jsem jenom čekal na vhodnou příležitost jít si krabičku vyzvednout.

Ta nastala právě dnes. Dojeli jsme autem do Trojské ulice a zaparkovali naproti místu, kde se nacházel cílový geoobjekt. Když jsme však k němu přišli, byl jsem trošku překvapen. Na satelitních snímcích není dost dobře rozpoznatelná výška objektu. Proto jsem si myslel, že se jedná o nějakou nízkou skruž. Ve skutečnosti jsem zíral na několik metrů vysoké ústí nejaké větrací šachty. Nebylo pochyb, keška byla schovaná uvnitř.

K jejímu vyzvednutí bylo nutné, abych vyšplhal asi metr nad zem a vytáhl krabičku na světlo boží (v tento čas vlastně na temnotu boží). Nebyl to nijak zvlášť fyzicky náročný úkon, ale pro mě, který po fyzické stránce na tom není úplně nejlépe, to stačilo. Krabička byla umístěna na konci hóóódně dlouhého ocelového lana, takže vytáhnout ji dalo trošku námahy.

To se nakonec podařilo. Pak jsem se ještě musel poprat s opravdu bytelným uzávěrem, ale i tady jsem slavil úspěch a mohli jsme se zalogovat.

Větším problémem se ukázalo vrátit krabičku zpátky na své původní místo. Musel jsem opět vyšplhat na stěnu větrací šachty, k tomu jsem ovšem potřeboval obě ruce. Jednu ruku jsem ale potřeboval taky na to, abych v ní držel krabičku. Nakonec jsem si i s tímto drobným oříškem poradil a krabička zmizela ve svém opravdu bezpečném úkrytu.

Když jsem se pak podíval na parametry keše, zjistil jsem, že náročnost terénu je 3,5. Dmul jsem se pýchou — že tak mimochodem zdolám kešku s touto náročností terénu, jsem nepočítal. Když se k tomu přidala předchozí mysterka, která zase pro změnu měla obtížnost na stupni 4, byla to opravdu vydařená sobota. Prostě nejsme žádná béčka.