Generálský efekt je určitý typ zákona schválnosti, který nastává ve chvíli, kdy chcete někomu předvést něco, co normálně funguje, a ono to fungovat přestane nebo se objeví problémy, které se nikdy před tím neobjevily. Proti generálskému efektu není prakticky nikdo imunní, o čemž svědčí bohaté výsledky vyhledávání tohoto hesla na internetu. A nejinak tomu je i v případě geocachingu.

Do Prahy přijela na víkend babička i s mým synovcem. Abych děti zabavil a taky abych se trochu pochlubil s novou zálibou, rozhodl jsem se, že se v sobotu vypravíme ulovit pár krabiček s tím, že si děti vymění nějaké cetky z kinder vajíček.

Člověče, nezlob se

Jako první jsem zvolil mysterku GC19ACP Kdo si hraje nezlobi. Nejprve bylo potřeba vypočítat fyzikální příklad, to nebylo složité, ačkoliv se jednalo o klasický chyták. Ale tenhle jsem znal, takže jsem s výpočtem neměl problém. Výsledek jsem vložil do speciální webové stránky a za odměnu se dozvěděl souřadnice umístění finálky. Ty jsem zkontroloval na internetových mapách a zjistil jsem, že ukazují do parku ve Vysočanech, ve kterém jsme už před časem měli tu čest s GC1G67D Jako dr. Watson: Pes Baskervillsky.

Tak jsme vyrazili. Místo jsme našli poměrně snadno, teď šlo jenom o poslední krok — nalézt krabičku. Ačkoliv se to zdálo jen jako otázka času, netušil jsem, že to sice asi nejspíš bude pravda, ovšem potřebný časový úsek bude mnohem delší, než jsem předpokládal. Nápověda v listingu - níž už to nejde - dávala tušit umístění někde při zemi. Prošmejdili jsme to místo i jeho okolí důkladně, strkali jsme ruce do všech možných i nemožných otvorů. Strávili jsme tam určitě aspoň hodinu. Mezitím dorazila skupina nějakých skautů, kteří pobíhali všude kolem, a museli jsme tedy své konání provádět obezřetněji. Když odešli, opět jsme se vrhli do hledání.

Jedna, dvě, klíště si jde pro tebe

Nakonec jsme to museli vzdát. No, nevadí. Jako další v pořadí byla GCRG5K Burgosova zvireci keska. Nastavil jsem cíl do navigace a šipka ukázala směrem do stráně. Babička však odmítla ten výstup absolvovat, tak na nás čekala dole a já s dětmi jsme se vypravili na lov.

Když jsme se přiblížili asi na 10 metrů, museli jsme sejít z lesní cesty mezi stromy a prodírat se mezi stromy a křovím. V tu chvíli ovšem začala navigace opět trucovat. Chvilku ukazovala tam, pak zase jinam, takže lov se značně zkomplikoval. Začal jsem být trošku nervózní. Tak moc jsem chtěl kešku najít, aby si děti mohly něco vyměnit. Pak zazvonil telefon. Babička si potřebovala odskočit. Takže jsme zase museli rezignovat a místo opustit, aniž bychom misi dokončili.

Úplně s prázdnou jsme ovšem neodešli. Druhý den se zjistilo, že synovec si odnesl z lesíku klíště. Nebyl to zrovna poklad, o který bychom stáli, ale alespoň po sobě nezanechalo vážnější problémy. Já s dcerou jsme byli čistí, asi nemáme tak lákavou krev.

Do třetice...

Když jsme zamířili do blízké galerie Fénix, aby si babička i děti mohly odskočit, řekl jsem si, že by v tom byl čert, abych dnes neodlovil aspoň jednu. Hned v parku naproti se skrývala GC1WEKT Popisny foneticky slovni fotbal. Vydal jsem se ji ulovit, zatímco zbytek týmu byl na záchodě. Ale i tentokrát se mi satelity z výšky vysmívaly. Honily mě po parku jako nadmutou kozu, ale výsledek byl nulový. Navíc hint "To najdeš" nedával příliš velkou možnost, čeho se chytit. Nakonec jsem i do třetice musel rezignovat a zklamaně se vydat k domovu.

Jo, generálský efekt jako věž. Bohužel, děti, snad až někdy příště.

Znovu a lépe

Druhý den těsně po obědě jsme vyprovodili babičku a synovce na Florenc k autobusu. Když jsme jim zamávali, nedalo mi to a rozjeli jsme se spolu s dcerou znovu zkusit štěstí. Nejdřív jsme vyzkoušeli fonetický fotbal. Včera večer doma jsem nepodcenil přípravu a zadal souřadnice do map. Když jsem si nechal zobrazit satelitní snímky, šipka nekompromisně ukazovala na nějakou sochu, která stála na okraji parku. Když jsme se vrátili na inkriminované místo, sochu jsme našli celkem snadno. Navigace však od sochy ukazovala asi 70 metrů kamsi jinam. Satelity pokračovaly ve své písničce.

Nedal jsem se ovšem zmást a pořádně sochu prohledal. Nalezení kešky pak bylo celkem jednoduché. Výborně. Zase se začíná dařit.

Podpořeni úspěchem jsme se vydali i do vysočanského parku. Přes noc ovšem napršelo, všude byly velké kaluže. Zkusil jsem chvíli hledat, ale opět bezúspěšně. Tak tady to nevyšlo ani na podruhé. Začínal jsem si myslet, že asi někde dělám chybu. Když jsem však následně doma pročítal listingy úspěšných nálezců, dospěl jsem k názoru, že jsme určitě hledali na správném místě, jen to chtělo prostě tu ruku strčit do některé z děr ještě hlouběji, než jsme to udělali. Takže čekáme na příhodnou chvíli a ještě se vrátíme. Zatím odpočívej v pokoji.