aneb Jak jsem z nadšení přešel do absolutního naštvání

Měl jsem dnes chuť dát si nějaké letterboxy, počasí vypadalo příznivé delším procházkám. Přesunul jsem se na náměstí Jiřího z Poděbrad, abych se popasoval s místními strašidly. Téma i zpracování letterboxu se mi líbily, tohle mám rád. Vyrazil jsem tedy na cestu.
Už na začátku došlo k mírnému problému. Podle zadání jsem se měl vydat na místo, kde se scházejí tři ulice. Nemůžu si pomoct, ale zadání není jednoznačné. Pokud bychom počítali cesty, tak se na tom místě scházejí čtyři. Kdybychom brali pojmenované ulice, tak jsou asi opravdu jenom tři, neboť jedna ulice se na místě „lomí“ a pokračuje doleva. Podle mapy se však jmenuje „Náměstí Jiřího z Poděbrad“, takže je otázkou, zda se opravdu jedná o ulici. Tady to ještě nebyl zásadní problém, protože 5 modrých cedulek bylo jenom na jednom místě, ale tak trochu to předznamenalo potíže s rozdílným chápáním některých věcí mezi mnou a ownerem. Zatím tomu ale nic nenasvědčovalo a já se zdárně posouval od jedné stage k další.
Nevím proč, ale nějak jsem si pořádně neprohlédnul listing a stále jsem měl dojem, že keš má 16 zastávek. Trošku mě překvapilo, že po 10. zastávce se mi objevil průběžný kontrolní součet indicií. Pak jsem si ovšem s hrůzou všimnul, že zastávek je celkem 20. To bylo pro mě docela nepříjemné překvapení, a ačkoliv to byla moje chyba, moje nepozornost při čtení listingu, dosavadní dobrá nálada byla ta tam. Myslel jsem si totiž, že už se blížím k cíli, zatímco jsem zjistil, že jsem teprve v půlce. Navíc se začalo stmívat a taky docházela baterka v mobilu, což ještě více podporovalo nedobrou náladu, která na mě sedla.

Zatím jsem ale pořád byl rozhodnut, že keši udělím FP, protože je dobře udělaná, má dobrý námět a příběhy mě bavily. Jenže s přibývajícím časem mně stále více vadilo, že mi zbývá k cíli ještě tolik. Od určité chvíle jsem se rozhodl postup urychlit, přestal jsem si číst jednotlivé příběhy a zaměřil se jenom na instrukce dalšího postupu a zjišťování indicií. Což zase o něco prohloubilo moji depresívní náladu, protože mě štvalo, že si je nečtu. A pak přišly i nejednoznačnosti v indiciích. Zadání po mě chtělo letopočet nějaké události a já jsem vygůglil, že k ní došlo v letech X až X+2, oba letopočty sudé. Který z nich tedy zvolit? Tipnul jsem si X+2, což se nakonec ukázalo jako správné. Další problém nastal s počtem písmen a je dokonce zmíněn i jiným kačerem v logu. Drobný problém nastal po nutnosti vložit název piva, které čepují v jedné restauraci. Podle mého názoru se pivo nejmenuje ** (podstatné jméno bez přídomku), ale ****** ** (s přídomkem). Tuhle variantu však vstupní formulář sveřepě odmítal, zabral až po zoufalém pokusu vložit pouze to jedno slovo. Ovšem ani z návštěvy oficiálních stránek piva nejsem úplně moudrý, i když jsem stále přesvědčen, že mám pravdu. Ale to by bylo to nejmenší, ačkoliv k problému došlo už v době, kdy jsem každý zádrhel bral až příliš těžce. Možná by bylo lepší, kdyby bylo možno vložit obě možnosti. Horší však bylo, že když jsem po desáté dvacáté zastávce počítal kontrolní součet, byl o 2 menší. Napadlo mě, že problémem bude písmeno CH. V češtině se CH považuje za jedno písmeno, má svoji samostatnou pozici v abecedě mezi H a I. Nelze ho tedy počítat za písmena dvě a výslovně to nezmínit. Protože CH dělá při počítání problémy spoustě lidí, já sám bych doporučil nepočítat písmena ve slovech, která ho obsahují. Pokud už není zbytí, tak bych výslovně uvedl, jestli CH počítám jako jedno nebo dvě písmena. Pokud nic neuvedu, musím ho počítat za písmeno jedno.
Ani po opravě indicie mi však nevyšly ověřené souřadnice. Protože v tu dobu už bylo skoro osm hodin a tma, rozhodl jsem se, že už to nebudu dál pokoušet a jel jsem domů. Tady jsem pak zjistil, že jsem z nepozornosti opsal špatně jeden ze vzorečků, což sice byla moje chyba, ale dá se připsat na vrub celkové únavě a naštvanosti. Nakonec jsem se k ověřeným souřadnicím dopočítal, takže k odlovu se dostanu někdy v budoucnu.
Celou druhou půli mě ale v hlavě vrtala jedna neodbytná otázka: Proč owner nerozdělil indicie do dvou samostatných keší, do každé po 10 pověstech? Myslím, že by to byla úplná bomba. Deset zastávek jsem prošel jako nic a zůstal by ve mě dobrý pocit, radost z pěkné keše a odhodlání se co nejdříve vypravit na její pokračování. Keš má atribut „vhodné pro děti“, ale neumím si představit, které dítě by bavilo nachodit za čtyři hodiny po Žižkově skoro 8 kilometrů prostředím, které není příliš atraktivní. Rozděleno na dvě poloviční keše, mohla by to být zábava i pro ně. Takhle se to z typu „Tati, kdy zase půjdeme na další procházku se strašidly?“ se z toho stal typ „Tati, kdy už bude konec?“ My tomu s kamarádem říkáme „přefouknout papoucha“.
Nu což. Keš je taková, jaká je, já jsem ji nakonec s útrapami zdolal a zbývá mi už jen dojít si na ověřené souřadnice zapsat do logbooku. Škoda, že to takhle dopadlo, potenciál byl velký. Přesto díky za připravenou procházku.