Místo

#1410 - 17:45. Dnes odehráno společně s týmem Fanda199. Oni šli Kačera, já Mudlu. I když to bylo malinko složitější: Já dopoledne ve zdejších končinách odehrál Zaklínače. Při té příležitosti jsem prošel začátek Mudly až do místa prvního setkání a odpoledne jsem pak zezačátku společně s Fandíky hrál Kačera, protože mě zajímalo, jaké to je. Po setkání jsme se pak definitivně rozdělili a každý si dohrál tu svoji část.
Hodnotit se mi toto dvojwigo bude velice těžce, protože sám vím, kolik práce to dá něco takového vytvořit. Přesto v rámci objektivity musím vyjádřit své pocity, které nejsou, bohužel, až tak pozitivní.
Předně nápad hodnotím jako dobrý, technické zpracování kvalitní, Mudla mi na Oregonu ani jednou nespadl. Celkový dojem je však takový rozpačitý. Wigo je především hrozně dlouhé, neúměrně zábavnosti. Do prvního setkání Kačer / Mudla to celkem šlo, i když Mudla šlapal pouze chodník, zatímco Kačer přece jenom navštívil aspoň trošku přírodu. Po opětovném rozdělení u masny už zábava dosti upadla a z keše se stala úmorná záležitost. Každou další dějovou peripetii jsem snášel hůř a hůř a ve hře jsem pokračoval už jenom z morálních důvodů. Při druhém setkání jsem podobnou náladu cítil i z Fandíků, ale nechci za ně mluvit, to musí oni sami. Když jsme se měli opět rozdělit a každý vyrazit jiným směrem, byli jsme rozčarovaní. Nakonec jsem nejprve já šel s Fandíky a přece jenom jsme dorazili k finálce, kam jsme se tedy zapsali všichni. Radost byla neskutečná. Pak jsme všichni vyrazili dokončit i Mudlovu cestu. Trošku jsme se báli, že budeme muset odehrát celého Zaklínače, ale naštěstí tomu tak nebylo a na keš jsme narazili relativně brzy. Unavení, utahaní a ne úplně v nejlepším rozpoložení jsme ukončení hry brali s povděkem.
Chtěl bych se maličko zamyslet nad tím, čím to, že na nás hra zapůsobila takovým negativním dojmem. Je to podobné jako u filmu. Některý trvá třeba tři hodiny a vůbec vám to nepřijde, jiný trvá třeba hodinu a vy se celou dobu ošíváte, kdy už bude konec, a přijde vám to k nevydržení. Jde především o příběh, který vás buď vtáhne anebo nikoliv. Zatímco dopolední Zaklínač mě bez problémů vtáhnul, tady se to nepodařilo. Možná proto, že příběh moc negraduje, odehrává se prakticky pořád dokola to samé - jdu někam, když tam přijdu, tak zjistím, že musím jít zase někam jinam, a takhle několikrát za sebou. Důvody těchto přesunů jsou sice v rámci příběhu logické, na druhou stranu jsou takové nemastné, neslané. Peripetie mudly nejprve s manželkou a kamarádem, později s výběrem navigace a hledáním prvních keší šly nějak mimo mě. Projít instruktáží, jak to chodí při geocachingu, když to dávno znám, mi nepřišlo až tak zábavné. Na druhou stranu se obávám, že ani pro přilákání nových hráčů to není moc vhodné, a to právě pro svoji úmornou délku. Myslím si, že druhá část měla být podstatně kratší a chtělo ji to zahustit nějakou výraznější akcí. Dojmu také nepřidalo to, že celá hra (až na úplný závěr) se odehrávala na sídlišti.
Vše, co jsem tady napsal, je pouze můj osobní názor a pocit z odehrání tohoto dvojwiga. Jak je vidět, ostatním se povětšinou líbí, takže jeden negativní názor se ztratí a není potřeba se jím nějak hlouběji zabývat. Nic ve zlém.
Díky za keš.