Místo
Když jsem předchozí ITZ označil číslovkou jedna, bylo mi jasné, že musím vytvořit minimálně jedno pokračování. Jak je vidět z data publikace, síly jsem sbíral tři roky. Ne že bych neměl co zpracovávat. Jako jednička, tak i dvojka je „remake“ skutečného tajného závodu, který jsem uskutečnil pro své přátele. Je pravda, že v roce 2011 jsem vynechal, a ačkoliv jsem mohl klidně použít něco staršího, nenašel jsem morální sílu k tvorbě. V roce 2012 jsem už další ročník tajného závodu uspořádal, ovšem byl tentokrát až příliš technický — měl jsem minimálně dvě technické vychytávky, které bych do wheriga nepoužil, neboť by mi to někdo zničil nebo ukradnul.
Ovšem nakonec touha vytvořit pokračování ITZ zvítězila. Navíc jsem v létě 2012 objevil v televizi pořad The Amazing Race (TAR) a já pojal myšlenku vytvořit další ITZ v tomto duchu. Trasu jsem ponechal z ročníku 2012, ačkoliv jsem ji ukončil asi o 30 kilometrů dříve. Reálné technické vychytávky jsem se pokusil nahradit vychytávkami virtuálními v prostředí wherigo. Vše jsem stylizoval do formátu TAR, kde každá etapa obsahovala prvky jako objížďka, zátaras, zkratka apod. Stanovil jsem si, že wherigo bude mít tři etapy a v každé se objeví jedna objížďka a jeden zátaras, navíc pak jednou za celé trvání zkratka.
Trošku problém jsem měl s objížďkami. Ve skutečnosti se jedná o dva alternativní úkoly, z nichž si může hráč libovolně jeden vybrat. Za prvé to znamená, že ten druhý už řešit nebude a je taky možné, že ho budu vytvářet a ladit zbytečně, protože si ho nevybere nikdo. A za druhé jsem chtěl, aby jednotlivé alternativy byly sice rozdílného charakteru, ale zároveň aby měly podobnou náročnost. A za třetí jsem se snažil uvažovat i technickou náročnost, tj. aby když jedna alternativa bude technicky náročnější a bude hrozit větší nebezpečí pádu, tak aby druhá byla z tohoto pohledu bezpečnější. Podobně to bylo s retardérem — úkolem, který bude plnit jen malá část kačerů.
V průběhu testů se také ukázalo, že přístroje, Oregony především, už mají té náročnosti plné integrované obvody a začínají se hroutit. Nezbylo mi tedy nic jiného, než celou hru rozdělit na tři samostatné cartridge — pro každou etapu jednu. Kromě toho jsem přidal ještě jednu pojistku — tzv. kód pozice, pomocí něhož se lze po pádu hry rychle vrátit na poslední odehranou pozici. Myslím, že tohle byl dobrý nápad a že to už hodně hráčů zachránilo od neúspěchu.
Jak vidíte, moc jsem si situaci neulehčil. Ale nakonec jsem se všemi peripetiemi prokousal a téměř na den přesně po třech letech jsem publikoval ITZ #02.
A bude nějaké ITZ #03? O tom je zatím předčasné spekulovat. Pravdou je, že obě současná pokračování se zatím převážně líbí, takže se to nedá vyloučit.
- Pro psaní komentářů se přihlašte
- 1+[zašifrováno]+#b94+
