Odlovy s příběhem: Kočičárna

Ve středu 21. května 2014 jsem musel z pracovních důvodů jet do Jablonce nad Nisou. Když už jsem tam byl, chtěl jsem si odlovit alespoň jednu krabičku. Potřeboval jsem být celkem rychle zpátky v Praze, vynechal jsem tedy všechny multiny a mysterky a zaměřil se na tradičky poblíž centra. Našel jsem v provozu dvě zajímavé — ta u kostela měla atribut pro lov v noci (kvůli mudlům), což jsem nechtěl pokoušet, tak zbyla GC1XCD9 Mestske lazne. Vydal jsem se tedy parkem k jejím souřadnicím. Vypadalo to, že se bude jednat o rychlý a bezproblémový odlov.

Bacha, mudla

Za chvilku jsem se přiblížil na dohled souřadnicím. Je to tradička, tak asi nevadí, když prozradím, že mi hned bylo jasné, kde bude krabička ukryta — koneckonců na to ukazoval i hint. Přes potůček (no fakt je to Nisa, konkrétně Lužická, myslel jsem si, že je větší) tam vede mostek a je z obou stran označen na sloupku umístěnou cedulkou s identifikačním číslem. No a právě v jednom z  těch sloupků pod černou plastovou čepičkou jsem čekal kešku (a čekal správně, jak se později ukázalo).

Rychlému odlovu však bránil mudla na druhé straně řeky, takřka se dotýkající toho správného sloupku. Nu což, nebylo by to poprvé ani naposledy, sluníčko pěkně svítilo, já byl po obědě, sedl jsem si tedy v parku na lavičku a čekal.

Když už jsem si myslel, že by to čekání mohlo stačit, podíval jsem se směrem ke keši. Ten člověk tam pořád stál. Ba co víc, s někým se tam bavil. Chvilku jsem si myslel, že to jsou nějací pracovníci, co zrovna tady něco dělají. Ale brzy jsem zjistil, že se jedná o starou paní, odhadem tak osmdesátiletou. Taky jsem si všiml, že na příjezdové cestě od hlavní silnice stojí auto s otevřeným úložným prostorem. Auto bylo evidentně jejich.

Tak fajn, jeli kolem, bylo teplo, rozhodli se trochu vyvětrat. To určitě nebude trvat dlouho a odjedou.

Co to tam dělají?

Jenže neodjeli. Ta paní se navíc začala šourat všudemožně kolem. Lezla i do míst, kde bych ji, oblečenou do čistého vínového svetříku a sukně, rozhodně nečekal. Hned u lávky je jakési nízké stavení, čert ví, k čemu slouží, nějaké křovíčko, teplárenské potrubí. Všude tam ta paní postupně nalezla, v ruce držela nějakou plastovou misku a drala se mezi větve.

Nejdřív jsem si říkal, jestli tam netrhá nějaké rostliny, které nikde jinde v okolí nerostou než tady. Ale to nevypadalo. Navíc jsem si neuměl představit, co by zrovna na takovém místě rostlo zajímavého.

Pak mě taky blesklo hlavou, jestli to není kačerka. Ale ani věkem, ani absencí navigace mi do této role nepasovala. Navíc hledala úplně jinde, než byla keš uložená.

Copak paní, ta by mně asi ani tak nevadila. Byly doby, kdy byla docela dlouho na druhé straně té nízké budovy, takže bych určitě stihnul keš odlovit. Problémem byl ten pán. Protože pořád postával u té keše a moc se nehýbal. A když už konečně odešel za paní, přece jenom byl mladší a pohyblivější a mohl se kdykoliv nečekaně zase objevit.

Včas odejít

Tak jsem si znovu sedl na lavičku a čekal. Říká se, že je umění včas odejít. Říká se to tedy v jiných souvislostech, ale tady to platilo taky. Měl jsem se zavčasu zvednout a odejít. Možná že bych našel ještě nějakou jinou tradičku, možná že by nakonec ta u kostela šla nepozorovaně odlovit i přes den.

Leč neudělal jsem to. Místo toho jsem stále čekal, až ti dva divní mudlové konečně zmizí. A taky mě začalo náramně zajímat, co to tam vlastně dělají. Už jen to, že se nesnažili být nijak nenápadní, prostě si tam vyvíjeli činnost, jako by se nechumelilo. (Ono se tedy opravdu nechumelilo.) A čas plynul.

Už celkem nepokrytě jsem se přesunul naproti nim. Chvilku jsem svoji činnost maskoval pozorováním tekoucí vody, ale to mi dlouho nevydrželo. Pak už jsem se snažil pochopit, o co tady jde.

Nevypadalo to, že bych dvojici nějak vadil. Občas o mě sice zavadili pohledem, ale nebyla v něm ani ostražitost, ani zvědavost, ani znechucení z toho, že je pozoruju.

Mezitím jsem si všiml, že mají mezi sebou kočku. Pán taky v ruce držel kočičí přenosku. Že by venčili kočku? napadlo mě. Sice by to asi bylo trochu zvláštní, rozhodně ne nemožné. Jenže ji neměli na žádném vodítku, to mi taky moc nesedělo.

Rozluštění záhady

Nevím přesně, jak dlouho jsem čekal. Ale určitě to bylo něco kolem tři čtvrtě hodiny, možná i víc. Pomalu se blížil čas konce zaplacené parkovací doby a moje nervozita nabírala vrcholu. Kdyby se zavíralo za myšlenky, asi bych už seděl na doživotí.

Konečně se začalo blýskat na lepší časy. Pán vzal přenosku, jestli prázdnou nebo plnou, to netuším, sedl do auta a odjel. Paní tam ale zůstala. Nejprve jsem se vyděsil, že tam na něj bude ještě nějakou dobu čekat. Naštěstí ne. Začala si pomalu balit svoje fidlátka a po chvilce odešla taky.

Rychle jsem se vrhnul na krabičku. Nemýlil jsem se, byla v tom sloupku. Celá akce se zalogováním mi netrvala déle než půl minuty. A kvůli tomu jsem tady tvrdnul skoro hodinu.

Zvědavost mi ale nedala a rozhodl jsem se prozkoumat okolí lávky, abych zjistil, co tam ti dva takovou dobu dělali. A zjistil jsem celkem neuvěřitelné věci: Pod lávkou byl vytvořen prostor, z obou bočních stran krytý plachtou, ve kterém se nacházely dřevěné kotce, plastová miska s kousky masa apod. Dokonce jeden kotec byl umístěn venku v křoví kousek vedle lávky. Jednoduše tam chovají kočky a přijeli je tam nakrmit a asi jim i tam trochu uklidit.

Jednu záhadu jsme vyřešili, další se objevila

Byl jsem poměrně překvapen. Začal jsem tušit, že za zdejší kočičárnou se asi skrývá nějaký příběh. Proč někdo investuje tolik úsilí a asi i něco peněz, aby takhle v podstatě na veřejném místě zřídil kočičí útulek? A že nemají strach, že to někdo zničí, kočkám ublíží či něco podobného? Co policie, městští strážníci? Tohle nejde přehlédnout, místo je v centru, kolem prochází denně spousta lidí. Navíc se pán a paní ve své činnosti nikterak nemaskovali, všechno dělali naprosto veřejně a samozřejmě.

Ať tak, či onak, zdá se, že kočičárna na tomto místě funguje už nějakou tu dobu. To, co jsem viděl, nebyla záležitost pár nedávných dnů. A nedá se věřit ani tomu, že by si toho nikdo zatím nevšimnul. Prostě to funguje.

Protože mám celkem rád lidské příběhy, tenhle mě začal zajímat. Bohužel jsem v době, kdy tam pán s paní byli, nenašel odvahu se k nim vydat a případně si s nimi promluvit. Když odešli, bylo mi jasné, že mi ten jejich příběh zůstane asi navždy utajen. V každém případě jim budu držet palce. Ať už mají pro své jednání jakýkoliv důvod, něco tam vybudovali a vypadalo to, že je to naplňuje. Přeju jim i kočkám, aby jim ten jejich útulek nějaký vandal neponičil. A já si na ně občas vzpomenu a nechám se unášet na vlnách fantazie.

Ano, i tohle může přinést odlov jedné rychlé městské kešky.

Profily