Jak jsem konečně zbavil kraj baziliška

Někdy člověku nezbývá nic jiného, než se chtě nechtě stát hrdinou. Například, když se v jeho kraji usídlí potvora příšerná, jakou je bazilišek.

Dlouhé přípravy

Informaci o baziliškově doupěti poblíž mých domovských souřadnic jsem zaregistroval poměrně brzy poté, co jsem začal s geocachingem. Jenže hned na začátku je potřeba vyluštit mágův bezpečnostní test, aby se v záchvatu nadšení na baziliška nehrnuly zástupy pologramotů a tupců, kteří by potom neměli sebemenší šanci uspět. A tady jsem se vždycky zasekl. Mezitím jiní stateční lovci baziliška hravě vypátrali a v lítém boji zničili, na uvolněné místo se časem nastěhoval jiný bazilišek, kterého udolal zase jiný hrdina, a tak to šlo stále dál a dokola.

Nemyslím si o sobě, že jsem pologramota, pod 0,75 gramů bych opravdu nešel, ale mágův test byl stále nad mé síly. Vždycky čas od času, když jsem kontroloval ikonky v mém blízkém okolí, jsem to zkusil rozlousknout, ale buď to bylo nedostatkem kačerských zkušeností, nebo spíš tím, že nepřišel ten pravý spásný nápad, ale stále jsem nemohl uspět. Můj respekt k této keši mezitím stoupal a už jsem si začínal myslet, že je pro mě asi zakletá.

Co způsobila návštěva v obchodním domě s nábytkem

Jenže nebyl všem dnům konec. Jednoho poměrně krásného zářijového odpoledne jsem podlehl soustředěnému nátlaku manželky a její matky zajet se podívat do nového obchodního domu s nábytkem kdesi ve Stodůlkách, co se prezentoval blbou reklamou s obrovskou židlí. Samozřejmě přeháním, sám jsem byl zvědavý, takže mě ani moc přemlouvat nemusely.

Nahrál jsem si do navigace keše v okolí obchodního domu s tím, že až si to všechno prohlédneme, vypravíme se na několik málo rychlých krabiček. Jenže obchodní dům jsou vlastně dva pod jednou střechou a prohlídka se tedy patřičně protáhla a mým sparing partnerům se již na žádné keše nechtělo. Abych se ale necítil ochuzen, byla mi jako náplast povolena jedna rychlá krabička. To mě naštvalo. Nastartoval jsem auto a vyrazil bez zastávky k domovu.

Jak se to tak cestou v autě ve mě vařilo, najednou mi v hlavě začala klíčit myšlenka — dnes vyrazím na baziliška, děj se, co děj! Doma pak zbytek mého doprovodu vyrazil ještě na nějaký nákup, já jsem však hrdě otevřel počítač a chystal se nahrát si baziliškův listing do Oregona.

Nečekaný zádrhel

Jenže ouha! Přišlo něco, s čím jsem absolutně nepočítal. Bazilišek byl přeškrtnutý. Někdo vymudlil baziliška! blesklo mi okamžitě hlavou. No to je ovšem pech. Když už se konečně rozhoupu k tomu, že se s ním popasuju, tak mi ho disablujou?!

Podíval jsem se do logů, co bylo příčinou tohoto kroku. Jeden z předchozích kačerů hlásil určitý, spíše potenciální problém na stage č. 2 a autor to do kontroly pro jistotu zavřel. Začal jsem usilovně přemýšlet. Tohle je ta lepší varianta. Zdá se, že vše je na svých místech, jen stage 2 může být problematická. Ale taky nemusí.

Bylo to však silnější, než já. Potřeboval jsem prostě vypadnout. Rozhodl jsem se — vyrazím a až se dostanu na stage 2 (jestli se na ni vůbec dostanu!), zhodnotím situaci, a pokud by to bylo nebezpečné buď pro mě, nebo pro krabičku, nechám to být.

Vyrazil jsem.

Mágův test

Bystřejší čtenáři si již zajisté všimli, že jsem vyrazil na baziliška, aniž bych měl ještě vyluštěný mágův test. Byla to obrovská troufalost, ale spoléhal jsem na to, že mě na výchozích souřadnicích něco napadne.

Když jsem však na ně dorazil, nevypadalo to moc nadějně. Souřadnice ukazovaly doprostřed silnice, tady asi toho moc nepořídím. Nápověda pro první stage zněla [filmovka ve sloupku svodidel]. Tady nic takového ovšem nebylo. Až o takových sto metrů dál, v zatáčce pod kostelem. Že by přece jen? Moc se mi to sice nezdálo, nechápal jsem, jak bych se k tomu místu měl logicky dobrat, taky se mi nezdálo příliš vhodné pro tento účel, ale nechtěl jsem ponechat nic náhodě. Hezky pečlivě jsem prozkoumal všechny [sloupky], ale bez úspěchu.

Někde v dáli jako bych už slyšel mágův smích: To sis myslel, že to bude tak jednoduché, holenku? Chacha! Ty opravdu nejsi pologramota, ty jsi s bídou čtvrtgramota!

Smutně jsem kráčel na zastávku autobusu, abych se nechal odvézt domů. Že to nebude jednoduché, jsem předpokládal. Že ale skončím opravdu tak brzo, jsem netušil. Byl jsem přesvědčen, že na místě na to přijdu.

Ještě jednou jsem vyndal papír s listingem a zahleděl se do mágovy šifry. A najednou můj mozek učinil konečně ty správné úsudky! Bohužel je zde nemohu dále rozvádět, abych někomu zbytečně nenapovídal. Říct můžu jen tolik, že netrvalo dlouho a souřadnice byly na světě. Kontrolní zanesení do mapy — to by mohlo být ono! Smutný návrat neúspěšného hrdiny se odkládá, těš se, bazilišku, jsem ti v patách!

Cesta pokračuje...

Na zjištěných souřadnicích jsem samozřejmě našel krabičku s dalšími instrukcemi. Mágovým testem jsem tedy úspěšně prošel. Zpětně jsem se až musel sám sobě smát, že mi to trvalo tak dlouho. Test byl opravdu jednoduchý, až triviální. Ale to se někdy stává.

Úspěch mě evidentně povzbudil. Instrukce na stage 1 se tvářily zapeklitě, ale kampak na mě v této formě! Ani okem jsem nemrknul a už jsem měl souřadnice v navigaci. Pár set metrů po cestě podél potoka. To by odpovídalo.

Cestou jsem potkával skupinky lidí na procházce, tahle pěšina je evidentně dost používaná. Konečně jsem dorazil na problematickou stage 2. Tady se jedná o [filmovku v dutine stromu]. Je pravda, že vydatné deště z předchozích dní naplnily [dutinu] vodou, krabička je však uložena výše, takže nebezpečí namočení hrozí pouze v případě neopatrné manipulace.

... přes spáleniště...

Na pergamenu tentokrát nebyly souřadnice další stage, ale slovní popis cesty k ní. Takže takový malý letterbox. Opsal jsem si klíčové body cesty do notýsku a vyrazil.

Zpočátku to šlo jako po másle. Pak ale jsem dorazil k můstku přes potok a musel jsem se rozhodnout, kudy dál. Po cestě, nebo podél potoka? Řekl jsem si, že budu dál sledovat potok. A tedy po pravém břehu nebo po levém? Nakonec jsem se rozhodl pro pravý, protože mi přišel schůdnější. To však netrvalo příliš dlouho. Po nějakém čase porost zhoustl natolik, že bylo čím dál těžší se jím prodírat. Asi jsem měl zvolit levý břeh.

Vracet se mi nechtělo, tak jsem se vydrápal na násep a šel podél jakéhosi pole. Pak jsem ale narazil na plot a zavřenou bránu. To by samo o sobě nebyl takový problém, kdybych se nenacházel uvnitř ohrazené části. No, to je výborné. Jak jsem tak prolézal křovím podél potoka, dostal jsem se do ohrady. Existovaly nejspíš jen dvě cesty — vrátit se zpět na můstek a jít jinudy, anebo přelézt bránu. Nakonec jsem se rozhodl pro tu druhou variantu. Předrápal jsem se přes bránu na druhou stranu, což se mi kupodivu povedlo bez úhony.

... přes krvavé řeky

Po předchozím intermezzu jsem zase vyhledal potůček, jehož tok jsem měl sledovat. A opět vyvstal podobný problém — po pravém nebo po levém břehu? Tentokrát jsem se tedy rozhodl pro levý břeh.

Kolem už se sešeřilo a za chvilku měla být tma. Jak to zase zpočátku vypadalo, že jsem zvolil správně, s přibývajícími metry mě tento pocit pozvolna opouštěl. Po nějaké době jsem znejistěl. Že by třetí stage byla opravdu tak daleko? Nikde jsem totiž ještě neviděl objekt, který byl uváděn v popisu cesty.

Pomalu nebylo vidět a v tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně nikdo z rodiny neví, kam jsem se vypravil. Co kdybych v té tmě někde špatně šlápl, či spadnul a něco se mi stalo? I kdybych dokázal zavolat mobilem, uměl bych přesně popsat místo, kde se právě nacházím? Nic se nemá přehánět, ani hrdinství ne. A kurňa, pane Suzuki, zítra je taky den. Pro dnešek jsem to vzdal a vrátil se domů.

Návrat hrdiny

Moje odhodlání však bylo nezlomitelné. Téměř přesně po dvaceti čtyřech hodinách jsem se vydal do těchto míst znovu dokončit, co jsem včera započal. Ještě bylo světlo a to hrálo svoji roli. Všiml jsem si totiž, že po pravém břehu potoka vede poměrně luxusní lesní cesta. Co kdybych ji tedy vyzkoušel?

A tentokrát to byla dobrá volba. Přesně v místech, kde jsem se včera rozhodl svůj pokus vzdát, ale na protějším břehu, jsem objevil zmiňovaný objekt. Ještě, že jsem včera dál nepokračoval. Bylo by to zbytečné a možná i nebezpečné. Takhle jsem celkem bez problémů našel instrukce na třetí stage.

Podle předchozích logů jsem pochopil, že zde ztroskotalo hodně dobrodruhů. Zde je totiž potřeba být vybaven určitým speciálním nástrojem, o kterém se ovšem listing zmiňuje. Ale kdo ho čte pečlivě, že? Já tedy ano a tak jsem vybaven byl. Stačilo malé kouzlo a souřadnice baziliščího doupěte byly na světě.

Poslední souboj

Tentokrát to už bylo jen pár metrů, tak jsem pln očekávání vyrazil. Po chvilce mě šipka odvedla z cestičky mezi stromy. Ukazatel vzdálenosti se začal nebezpečně blížit číslu nula. Atmosféra houstla. Tady už to někde musí být!

Jenže ať jsem koukal, jak jsem koukal, nikde nic. Vzhledem k tomu, že v lese není přesnost navigací nejlepší, začal jsem prohledávat les v mnohem širších kruzích.

Najednou kdesi mezi stromy zapraskaly větvičky. Zbystřil jsem sluch. Zapraskání se ozvalo znovu. Co to? Že by mě bazilišek odkudsi sledoval a chystal se zaútočit ze zálohy? Ruka mi maně sklouzla k boku, kde očekávala zbraň. Ta tam však nebyla. Osudové opomenutí! Nezbývalo, než se postavit baziliškovi holýma rukama.

Zrakem ostříže sužovaného šedým zákalem jsem sledoval les v místech, odkud bylo slyšet praskání. Konečně se mezi stromy něco mihlo. Polknul jsem sliny. A pak jsem ho uviděl v plné své kráse — z hloubi lesa vykráčel člověk v cyklistické přilbě s navigací v ruce.

Borec na konec

"Koukám, že máš taky navigaci," přivítal mě. Napětí povolilo. Nebyl to bazilišek, ale kačer Airspotter. Vydal se dobýt baziliška ve stejný čas, jako já, jen o chvíli dříve.

"Chodím tady kolem a stále nic nemůžu najít," řekl jsem mu po pravdě.

"Vždyť jsi šel kolem něj," podivil se. Když mě slyšel přicházet, schoval se za stromy a pozoroval, co budu dělat. Po chvilce sledování mého tápání se mu mě zželelo a zviditelnil se.

"Mně navigace dovedla až sem," nenechal jsem se zviklat.

"To je zajímavé, mně navedla skoro na metr přesně," řekl Aispotter, když jsme kráčeli k baziliškovu doupěti.

A pak jsem ho uviděl. Baziliška ve svém doupěti. Ten pohled mi vyrazil dech. Opravdu jsem před pár minutami prošel jen v těsné blízkosti. Ale jak jsem slepě sledoval šipku navigace, tak jsem si ho jednoduše nevšiml. Škoda, že tu není možno zveřejnit jeho fotografii. Takovéhle finálky člověk nachází opravdu rád.

Epilog

Po zalogování mi to ještě vrtalo hlavou, tak jsem si s Airspotterem zkontroloval souřadnice. V jedné položce jsme se lišili. Asi jsem si to na stage 3 špatně opsal, usoudil jsem a rozloučili jsme se. Jelikož mi to stále nedalo, tak jsem se cestou zpět na stage 3 zastavil ještě jednou a zkontroloval jsem uvedené souřadnice. A co myslíte? Měl jsem to správně já, chybu měl Airspotter! To jsou paradoxy. Že by poslední baziliškův úskok?

Ať tak, či onak, mise byla úspěšně splněna. Doma jsem ještě kromě logu poslal soukromou zprávu ownerovi, kde jsem mu popsal, jaká je aktuální situace u stage 2. Na základě mého sdělení pak keš druhý den opět spustil do provozu.

Když se nad tím zpětně zamýšlím, tak se vlastně jednalo o pohodovou keš, která byla velmi dobře zpracovaná a jejíž finále je naprosto luxusní záležitostí, která se nevidí každý den. Dobrodružství to bylo ovšem pořádné a tak to má být.

Takže jsem konečně zbavil kraj děsivého baziliška a značka jeho doupěte zmizela z mapy, i když pouze z mojí a na ostatní neohrožené bijce čeká dál v skrytu lesa. Každý si holt musíme svého baziliška přemoci sami.

Profily